Recenze: Mezi zloději

Název: Mezi zloději

Autor: Douglas Hulick

Žánr: Fantasy

Počet stran: 440

Rok vydání: 2012

Nakladatelství: Baronet

Anotace: Ildrecca je nebezpečné město, pokud si nedáte pozor na to, co děláte. Abyste dokázali vládnout ulicím a přežít, chce to šikovnou ruku a bystré oko. Drothe naštěstí oplývá obojím. Je již léta členem Bratrstva. Zadává si se zloději a vrahy z nejšpinavějších uliček i z těch nejnoblesnějších čtvrtí. Při práci pro vládce podsvětí vyhledává a likviduje potíže uvnitř organizace – a k tomu si bokem vydělává pašováním vzácných předmětů. Když mu však šéf nařídí, aby vypátral, kdo dotírá na členy jeho klanu, objeví daleko větší záhadu – knihu, po níž, jak se zdá, pátrá spousta dalších smrtelně nebezpečných lidí. Knihu, která je možná schopna svrhnout vládce a zničit zločinecké podsvětí. Knihu, která nyní pálí Drothea do rukou…

Recenze:

Poté, co jsem vyčerpala svůj měsíční rozpočet na knihy, jsem byla nucena hledat nějaké čtivo v nakladatelských sekcích SLEVA, kde jsem na tuto knížku narazila. Hned mě zaujala, takže jsem si ji vložila do košíku a chystala si ji pořídit, ale nakonec to u mě vyhrála jiná kniha, kterou jsem Zloděje nahradila. Každopádně jsem na ně nezapomněla a ještě ten týden si je našla a vypůjčila v knihovně.

Příběh je to vskutku originální a námět vážně zajímavý. Autor si vytvořil úplně nový vlastní svět a vážně se mu to povedlo. Má ho dopodrobna promyšlený a klade důraz na detaily. Bohužel mi občas přišlo, že tu knihu psal hlavně pro sebe a na čtenáře zapomínal, protože některé věci se mi zdály málo vysvětlené a já se ztrácela. Císař, Princové, Degani, Čenichové, Šerpy a tak podobně. Ze všech těch informací mi šla hlava kolem.

Tím ale samozřejmě nechci knížku pomluvit. V době, kdy jsem ji četla, u nás doma zrovna probíhala rekonstrukce a já neměla skoro na nic čas, takže bych ji možná pochopila líp, kdybych ji četla dneska. Takže rozhodně netvrdím, že je příběh špatně vysvětlený, protože si jsem jistá, že se najde spousta lidí, kterým bude dávat smysl.

Někdy uprostřed knihy jsem taky začala přemýšlet nad tím, jestli mě to vůbec baví. To se mi ještě nikdy nestalo. Buď jsem vždycky hned od začátku věděla, že se mi to líbí nebo ne. Ale tady u Zlodějů jsem byla velkou dobu rozpolcená a nemohla se rozhodnout, k jaké straně se mám přiklonit. Nakonec převážilo moje hodnější já a rozhodlo se, že dá knize šanci. Takže v konečném výsledku se mi příběh líbil, ale rozhodně se nejedná o něco závratného, co by mě dostalo natolik, abych si to chtěla někdy přečíst znova.

Co se vtipu týče… Já miluju, když mám možnost se u knížky zasmát. Tady mě smích ale všehovšudy potkal jen jednou, a to když Drothe s Deganem utekli před pronásledovateli do kanálu plného tak děsně páchnoucích výkalů, až z toho Drothe hodil šavli. Když Degan odpověděl Drothovi na otázku, který debil si zvolí únikovou cestu přes kanál, formulací: „ten, kdo radši smrdí, než chcípne“, válela jsem se smíchy po zemi a vyloženě řvala. Tím veškerý vtip ovšem skončil. Maximálně se tam objevila nějaká hláška, nad kterou jsem se pousmála, ale po tom jednom záchvatu smíchu jsem se bohužel dalšího nedočkala. A to je určitě škoda, protože možností vložit do příběhu vtip tam bylo spoustu. Ale spíš se obávám, že je tam autor dával, jen mi nepřišly vtipné, což je ještě horší, než tam hlášky vůbec nedat.

I tohle je ale samozřejmě zcela subjektivní názor. Je dost možné, že někdo další se bude při čtení popadat za břicho, takže se nikoho nesnažím odradit. Protože jak jsem už napsala, v konečném měřítku se mi kniha líbila. Ale vyhrála si mě jen o fous a je to zásluhou Degana, který je jedinou postavou, která mě zaujala natolik, abych na ni za chvíli nezapomněla. Ty ostatní mají smůlu, protože jsem knížku četla před necelým měsícem a už si víc jak polovinu jmen nepamatuju.

A co mě pěkně štve je fakt, že nakladatelství Baronet neplánuje vydat druhý díl. Nemám ráda, když něco zůstává nedokončeno, ale za to se samozřejmě na ně nemůžu zlobit. Kniha jim pravděpodobně nevydělala, takže je samozřejmé, že se do pokračování nepohrnou. Budu se muset spokojit s otevřeným koncem.

Úryvek:

„Chytrej kluk,“ zašklebil se Drtič. Předklonil se, aby si opláchl obličej.

„Chytrej,“ souhlasil jsem, popadl ho za krk a vrazil mu hlavu do kýblu. Opřel jsem se do něj celou vahou, abych ho udržel pod vodou, a zatímco sebou mrskal, druhou rukou jsem přidržoval kýbl.
V podstatě mi smlouvání nevadí – s lidmi jako Drtič to patří k věci. Kriminálníci vždycky zkoušejí trochu si namastit kapsy. Ale dá se to dělat dobře a dá se to dělat špatně. Ten správný způsob vyžaduje respekt a ústupky na obou stranách, tím špatným pak je požadování více peněz, nebo... A to nemám rád, pokud já nejsem ten, kdo ono „nebo“ říká.
I pod vodou byl Drtič hlučný. Přibíhali jeho pomocníci. Když se objevili v mém zorném poli, sotva jsem zvedl hlavu.
„Kdo první zvedne ruku, je mrtvej,“ varoval jsem je.
Oba se zarazili, rozpolcení mezi povinností vůči svému pánovi a mou výhrůžkou. Očima hleděli střídavě na mě, Drtiče a na sebe navzájem. V okamžiku, kdy zaváhali, jsem věděl, že je mám.