Recenze: Sexznam

Název: Sexznam

Autor: Joanna Bolouri

Žánr: Romance pro ženy

Počet stran: 352

Rok vydání: 2014

Nakladatelství: XYZ

Anotace: Sexy, inteligentní a skandální! Sexznam líčí pouť pohledné třicátnice neprozkoumanými místy její ložnice – a je to docela jízda. Značně nemravné, ale skvělé čtení, z něhož budete jednu minutu lapat po dechu a vzápětí se hlasitě smát.
Skvěle napsaná kniha navazuje na linii Deníku Bridget Jonesové a navíc je prodchnutá sexuální svobodou. Phoebe Hendersonová je pohledná třicátnice. Asi před rokem ji opustil přítel. Tedy lépe řečeno – přistihla ho s jinou ženou. A teď je Nový rok a s ním přichází předsevzetí. Phoebe si napíše seznam. Seznam deseti věcí, které by chtěla stihnout. V sexuální oblasti. A právě tohle rozhodnutí jí otevře dveře nejen k poznání sebe sama, ale i k pochopení světa mužů, zbavení se strachu a začátku nového života.

Recenze:

Uch. Mám dočteno i stráveno, takže co? Už od začátku, kdy začal ten velký boom kolem erotických románů, jsem věděla, že to nebude nic pro mě. Ale když jsem narazila na Božského bastarda, napadlo mě, že třeba mým šálkem kávy nejsou pouze Odstíny šedi. Spletla jsem se. Bastard byl pro mě ve světě erotických románů zlatou výjimkou. Ty ostatní mě pořád neberou a Sexznam je mezi nimi.

Už po pár přečtených kapitolách jsem tušila, že mě zrovna tahle kniha neuchvátí, a bohužel jsem se žádného překvapení nedočkala. Sexznam mě ani trochu nezaujal a několikrát jsem se přistihla, jak v duchu popoháním svůj mozek, aby všechna slova absorboval rychleji, a já tím pádem mohla co nejdřív otočit na další stránku. U některých knížek by to byla velká pochvala, že jsem se nemohla dočkat dalších informací, abych věděla, jak to dopadne, ale tady jsem spíš toužila po tom, abych to konečně dočetla a mohla se věnovat něčemu čtivějšímu.

A opět se mi podařilo narazit na příběh, kde mi byla hlavní hrdinka nesmírně nesympatická. Nebylo tomu tak od začátku, protože v prvních kapitolách mi nevadila. Když si ale vytvořila ten seznam, co všechno musí do příštího roku v posteli stihnout, a stala se jím vyloženě posedlá, začala mě pěkně štvát. A při pozdějších scénách, ve kterých figurovala ona a její šéf, kterého nesnášela? No, to jsem musela nevěřícně kroutit hlavou. Opravdu jsem si o ní v tu chvíli nemyslela nic hezkýho.

Na druhou stranu ovšem hlavní hrdina Oliver její protivnost skvěle vyvažoval. Byl vtipný, pro každou špatnost a hlavně doopravdy oddaný kamarád. Na scény s ním jsem se vždycky těšila a občas i nakukovala o pár stránek dál, abych zjistila, za jak dlouho se v příběhu zase objeví. Naštěstí se tam objevoval často, jinak bych tuhle knížku četla možná ještě dnes.

Ať se snažím, jak chci, nic víc, co bych k tomuto titulu napsala, mě nenapadá. Bylo to tak nezáživné, že se nějaká dlouhá recenze snad ani napsat nedá. Nešlo o úplnou katastrofu, ale klidně bych si tuhle knížku nechala ujít. Takže za mě – určitě si ji už nikdy znovu nepřečtu.

Úryvek: 

„Zdravím, Phoebe, jste připravena na naši hodinu?" byly první slova, který ,pan Webb´ prohodil, když mi otevřel dveře v obleku a s rozcuchanejma vlasama.
No to mě poser, Oliver si s tím dal práci.
Posadili jsme se, a zatímco jsme na sebe zírali přes kuchyňskej stůl, vzpomněla jsem si na něco důležitýho: tuhle část jsem nepromyslela. Sakra. Byla jsem tak nadšená z nápadu proměnit tuhle fantazii ve skutečnost, že jsem přehlídla životně důležitej detail: Jak to vlastně zatraceně zahrajeme? Moje umění improvizace bylo přinejmenším dost ošemetný a já se téměř slyšela, jak se sama sobě vysmívám: ,Ach, ty stará rašple!´, zatímco jsem si lámala hlavu, jak se vyhnu všemu, co by vypadalo komicky.