Recenze: Stařec a moře

Název: Stařec a moře

Autor: Ernest Hemingway

Žánr: Novela
Počet stran: 112
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Odeon

Anotace: Ernest Hemingway obdržel Nobelovu cenu „za mistrovství v umění vyprávět, naposledy prokázané v díle Stařec a moře, a za to, jak ovlivnil literární styl své doby.“ Hemingwayova novela se brzy po svém prvním vydání roku 1952 stala jedním ze zásadních děl moderní americké prózy. Z příběhu rybáře, jenž se v nevelkém člunu pouští do zápasu s obrovským marlínem a potom do posledních sil bojuje s přesilou žraloků, kteří napadnou jeho úlovek, dokázal spisovatel na malém prostoru vytvořit existenciální drama o hrdinství, vůli a vnitřní síle.


Recenze:
Knihu jsem četla kvůli maturitě, ale je dost možné, že bych si ji chtěla přečíst i bez toho. Hemingway mě odjakživa lákal a chtěla jsem od něj něco vyzkoušet. Moje učitelka češtiny mi od něj poradila právě Starce a moře s tím, že Komu zvoní hrana je mnohem komplikovanější četba, která by mě nejspíš nebavila. Poslechla jsem a knížku si pořídila.

Stařec a moře vypráví o starém rybáři Santiagovi, který má už má několik měsíců obrovské problémy. Už dlouhých čtyřiaosmdesát dní se mu nepodařilo ulovit žádnou rybu a je nucen žít v bídě a živořit. Není to tak, že by ve vodě nebyly žádné ryby, protože ostatní rybáři si úlovky vozí neustále, to jen on má prostě jenom smůlu. Naštěstí se v jeho rybářské vesničce najde spousta hodných lidí, kteří mu každý den dají aspoň trochu jídla nebo teplou deku, aby se neutrápil. Největší oporou je mu mladý chlapec Manolin, který byl Santiagův učeň, než ho rodiče přinutili přejít k jinému rybáři, který má větší štěstí.

zdroj

Teď je ovšem starý muž rozhodnutý, že něco uloví, i kdyby ho to mělo stát život. Pustí se mnohem dál od břehu než normálně, až mu konečně jedna ryba zabere. Jenže to není ledajaká ryba. Je to ta největší, jakou kdy viděl, a bohužel i pořádně silná. Santiago není schopný ji vytáhnout nahoru a tak ho ryba velkou rychlostí táhne s sebou na širé moře. A v tu chvíli začíná obrovský a těžký boj starého muže a zvířete.

Jedná se o příběh o lidské vůli, nezdolnosti a ochotě bojovat dál. Santiago je typickým příkladem hrdinů z knih, kteří se za každou cenu odmítají vzdát. Je připravený klidně i vypustit duši, jen aby nebyl poražen. Jde tedy hlavně o jeho vnitřní sílu, kterou kniha popisuje velkolepě a nutí čtenáře, aby starochovi fandili, což se jí u mě bezpochyby povedlo, ale to bylo tak všechno.

Kniha má sotva sto stránek a žádná miniaturní písmenka, takže se čte hodně rychle, ale mně i přesto připadalo, že ji čtu snad celou věčnost. Chápu, že chtěl autor ukázat tu obrovskou sílu nevzdávat se, ale vážně to muselo být tak zdlouhavé? Občas jsem se bála, že se na konec ani nepročtu, jak to bylo rozvleklé a hlavně pořád o tom samém. Asi holt nejsem velkým fanouškem novel.

Úryvek:

„Ale stejně ji zabiju,“ dodal umíněně, „ať si je mohutná a silná, jak chce.“
I když si smrt nezaslouží, pomyslel si. Ale ať pozná, co člověk umí a co všechno vydrží.
„Chlapci jsem řekl, že nejsem jen tak někdo,“ připomněl si nahlas.
„A teď se uvidí, jestli je to pořád pravda.“
Předchozí tisícero důkazů neznamenalo vůbec nic. Vždycky se musel jako rybář osvědčit nanovo. Pokaždé stejně jako poprvé, a proto na minulost nikdy nemyslel.
Kdyby tak ryba dala pokoj, abych mohl spát a nechat si zdát o lvech, pomyslel si. Proč mi tak záleží na tom, abych ve snu viděl hlavně je? Přestaň mudrovat, starochu. Pusť všechno z hlavy, opři se zlehka o to dřevo a odpočívej. Tahá ona a ty se namáhej co nejmíň.
Bylo už hodně po poledni, člun plul pořád zvolna a stejnoměrně kupředu, ale teď ho zpomalovala východní bríza. Mírné vlnění nepůsobilo starci žádné těžkosti a bolest na rameni snášel docela dobře, protože se mu do něj šňůra zařezávala pořád stejnou silou a necukala sebou.