Autor: Jeffery Deaver
Žánr: Thriller, DetektivkaDíl: Lincoln Rhyme #1
Počet stran: 392
Rok vydání: 1998
Nakladatelství: Domino
Anotace: V západní části New Yorku začal řádit šílený vrah, který své zohavené oběti pohřbívá typicky morbidním způsobem. Záměrně za sebou nechává drobné stopy, které dokáže rozluštit jedině zkušený kriminalista. Ten však leží trvale na lůžku, paralyzován od krku až po prsty na nohách. Z tohoto důvodu se spojí s mladou ambiciózní policistkou Amélií, která se vlastně stává rukama a nohama svého ochrnutého kolegy. Ochráncům zákona se pomalu daří utahovat smyčku okolo krku neznámého pachatele. Sběratel kostí, jak mu začnou říkat, má však své vlastní plány a postupně se mu daří zbavit se smrtícího sevření a přehodit ho na své pronásledovatele. Počet zohavených obětí mezitím stále vzrůstá...
Páni! Páni! Prostě páni!
Nemůžu uvěřit, že jsem se do čtení série o Lincolnu Rhymovi pustila teprve teď! První díl je venku od roku 1998 a táta knihy od Jefferyho Deavera čte už několik let. Mně to nikdy dřív nenapadlo a radši jsem si zalezla do postele s Pánem prstenů. Teď jsem ale zrovna měla chviličku, kdy jsem neměla co číst, tak jsem mlsně obcházela knihovnu rodičů a hledala cokoliv, co by mě lákalo. V tu chvíli jsem narazila na Sběratele kostí, ujistila se, že se jedná o první díl, a pustila se do čtení.
A jsem opravdu unešená! Příběh je dechberoucí, napínavý, akční a naprosto nepředvídatelný! Už zatraceně dlouho jsem nic nečetla s takovým zaujetím. Dílo mě zcela pohltilo a já se od něj nedokázala odtrhnout. Nenasytně jsem pokračovala dál v otáčení stránek a rozkrývání dalších záhad.
To, že je hlavní hrdina Lincoln Rhyme ochrnutý, jsem věděla
už z anotace, ale i tak mě velmi překvapilo, když jsem se propracovala k detailnímu
popisu jeho stavu. Ani zdaleka mě nenapadlo, že na tom bude až tak špatně. O to
víc je ale kniha zajímavější a Rhyme má můj obrovský obdiv, že je i přes tak
velký handicap schopen vyšetřovat a honit vrahy. Vskutku neuvěřitelné!
Hlavní hrdinka Amélie Sachsová je sice schopná pohybu, ale zase má pro změnu ve svých jednatřiceti letech chronickou artritidu, která se postupně zhoršuje. Autor se nejspíš vyžívá v ničení svých postav, jinak si to nedovedu vysvětlit. Rhyme a Sachsová jsou vážně dvojka k pohledání. Ale i když Sběratel kostí znamená jejich první případ, už tady se ukazuje, že si na sebe velice rychle zvykli a jednoho dne budou dost sehraný tým.
Celý příběh se odehrává během tří dnů, za což autora obdivuju. Nedokázala bych to roztáhnout do skoro čtyř seti stran, i kdybych se měla zbláznit. Netuším, jak se mu to povedlo, protože to nepůsobí ani trochu nuceně nebo nějak nepřirozeně natahovaně. Sběratel kostí má přesně tu délku, jakou mít má.
Strašně moc se mi líbilo, že se kniha nesoustředila pouze na geniálního Rhyma a Sachsovou, ale že jsme měli možnosti i náhlednou do myšlenek vraha a jeho obětí. Díky tomu byla kniha ještě napínavější, když jsem mohla prožívat stejné hrůzy, jaké prožívaly vrahovy oběti. Při čtení pasáží o Sběrateli jsem se zase pro změnu znechuceně šklebila, protože autor toho psychopata sepsal vskutku dokonale!
Jediné, co se mi zdálo trochu nelogické, byla rychlost, jakou Sběratel dokázal chytat nové a nové oběti. Vyšetřovatelský tým už po první probdělé noci nadával, že je ten zpropadený vrah nenechá ani vyspat, protože intervaly mezi oběťmi byly pouhých pár hodin, během kterých vrah hledal svou další oběť a chystal místo činu, které po sobě pokaždé perfektně uklidil, aby nezanechal stopy. Jsem proto nucena si trošku rýpnout: To ten vrah jako nepotřeboval spát? Skutečně celé tři dny pouze unášel a zabíjel lidi, neměl žádný čas, kdy by si zajel domů, aby se prospal, což zkrátka nedává smysl. I policie si musela udělat krátkou pauzu, aby se na nějakou dobu vyspala, ale on zkrátka chytil oběť, zavezl ji na místo, kde ji spoutal, mučil, pak ji bůhvíjak dlouho úchylně sledoval, jak trpí, uklidil po sobě všechny stopy, zanechal policii nastražená vodítka a šel hledat dalšího chudáka, kterého si vychutná. On zkrátka neměl, kdy by se natáhnul do postele.
Ale vzhledem k tomu, že je celá kniha jinak bezchybná, tuhle jednu nelogičnost odpouštím. Hlavně proto, že mě na konci Jeffery dokázal šokovat odhalením vrahovy identity. Rozhodně se tu nechci chvástat, ale musím přiznat, že téměř pokaždé v knihách nebo filmech odhalím vraha dřív než policie. Mám to tak odjakživa. Proto jsem samozřejmě měla několik tipů na vraždícího maniaka i teď, ale po zjištění, kdo to je, jsem se zmohla jen na otevření pusy a ohromené vyjeknutí: Tenhle?!
Skutečného vraha jsem vážně ani maličko nepodezírala. Vůbec mě nenapadl a ani jsem mu během čtení nevěnovala pražádnou pozornost. Takže za to se autorovi klaním a už se nemůžu dočkat, až se pustím do dalších dílů o Lincolnu Rhymovi.
Nemůžu uvěřit, že jsem se do čtení série o Lincolnu Rhymovi pustila teprve teď! První díl je venku od roku 1998 a táta knihy od Jefferyho Deavera čte už několik let. Mně to nikdy dřív nenapadlo a radši jsem si zalezla do postele s Pánem prstenů. Teď jsem ale zrovna měla chviličku, kdy jsem neměla co číst, tak jsem mlsně obcházela knihovnu rodičů a hledala cokoliv, co by mě lákalo. V tu chvíli jsem narazila na Sběratele kostí, ujistila se, že se jedná o první díl, a pustila se do čtení.
A jsem opravdu unešená! Příběh je dechberoucí, napínavý, akční a naprosto nepředvídatelný! Už zatraceně dlouho jsem nic nečetla s takovým zaujetím. Dílo mě zcela pohltilo a já se od něj nedokázala odtrhnout. Nenasytně jsem pokračovala dál v otáčení stránek a rozkrývání dalších záhad.
 |
| zdroj: ČSFD |
Hlavní hrdinka Amélie Sachsová je sice schopná pohybu, ale zase má pro změnu ve svých jednatřiceti letech chronickou artritidu, která se postupně zhoršuje. Autor se nejspíš vyžívá v ničení svých postav, jinak si to nedovedu vysvětlit. Rhyme a Sachsová jsou vážně dvojka k pohledání. Ale i když Sběratel kostí znamená jejich první případ, už tady se ukazuje, že si na sebe velice rychle zvykli a jednoho dne budou dost sehraný tým.
Celý příběh se odehrává během tří dnů, za což autora obdivuju. Nedokázala bych to roztáhnout do skoro čtyř seti stran, i kdybych se měla zbláznit. Netuším, jak se mu to povedlo, protože to nepůsobí ani trochu nuceně nebo nějak nepřirozeně natahovaně. Sběratel kostí má přesně tu délku, jakou mít má.
Strašně moc se mi líbilo, že se kniha nesoustředila pouze na geniálního Rhyma a Sachsovou, ale že jsme měli možnosti i náhlednou do myšlenek vraha a jeho obětí. Díky tomu byla kniha ještě napínavější, když jsem mohla prožívat stejné hrůzy, jaké prožívaly vrahovy oběti. Při čtení pasáží o Sběrateli jsem se zase pro změnu znechuceně šklebila, protože autor toho psychopata sepsal vskutku dokonale!
Jediné, co se mi zdálo trochu nelogické, byla rychlost, jakou Sběratel dokázal chytat nové a nové oběti. Vyšetřovatelský tým už po první probdělé noci nadával, že je ten zpropadený vrah nenechá ani vyspat, protože intervaly mezi oběťmi byly pouhých pár hodin, během kterých vrah hledal svou další oběť a chystal místo činu, které po sobě pokaždé perfektně uklidil, aby nezanechal stopy. Jsem proto nucena si trošku rýpnout: To ten vrah jako nepotřeboval spát? Skutečně celé tři dny pouze unášel a zabíjel lidi, neměl žádný čas, kdy by si zajel domů, aby se prospal, což zkrátka nedává smysl. I policie si musela udělat krátkou pauzu, aby se na nějakou dobu vyspala, ale on zkrátka chytil oběť, zavezl ji na místo, kde ji spoutal, mučil, pak ji bůhvíjak dlouho úchylně sledoval, jak trpí, uklidil po sobě všechny stopy, zanechal policii nastražená vodítka a šel hledat dalšího chudáka, kterého si vychutná. On zkrátka neměl, kdy by se natáhnul do postele.
Ale vzhledem k tomu, že je celá kniha jinak bezchybná, tuhle jednu nelogičnost odpouštím. Hlavně proto, že mě na konci Jeffery dokázal šokovat odhalením vrahovy identity. Rozhodně se tu nechci chvástat, ale musím přiznat, že téměř pokaždé v knihách nebo filmech odhalím vraha dřív než policie. Mám to tak odjakživa. Proto jsem samozřejmě měla několik tipů na vraždícího maniaka i teď, ale po zjištění, kdo to je, jsem se zmohla jen na otevření pusy a ohromené vyjeknutí: Tenhle?!
Skutečného vraha jsem vážně ani maličko nepodezírala. Vůbec mě nenapadl a ani jsem mu během čtení nevěnovala pražádnou pozornost. Takže za to se autorovi klaním a už se nemůžu dočkat, až se pustím do dalších dílů o Lincolnu Rhymovi.
Úryvek:
„Stejně je to cvok," zabručela náhle ve snaze změnit tok myšlenek.
„Kdo?" zareagoval Sellitto.
„Kdo?" zareagoval Sellitto.
„Rhyme."
„Podle mě vypadá jak mladší bratr Howarda Hughese," dodal Banks.
„Musím říct, že překvapil i mě," přiznal starší detektiv. „Vypadá dost špatně. Přitom to býval pohledný chlap. Jenže znáte to, po takovém maléru... Jak to, že tak dobře řídíte, Sachsová, vy děláte pochůzkářku?"
„Přidělili mi to. Na nic se mě neptali, prostě mi to oznámili." Stejně jako ty, pomyslela si. „A to je vážně tak dobrý?"
"Rhyme? Ten je víc než dobrý. Většina soudních expertů v New Yorku zvládne asi dvě stě mrtvol za rok. Maximálně. Rhyme jich zvládl dvojnásobek. I když při tom ještě šéfoval divizi. Peretti je sice fajn, jenže do terénu vyrazí tak jednou za čtrnáct dní - a to jenom k případům, o které se zajímá tisk. Tohle jste ovšem neslyšela, policistko."
„Ne, pane."
Moc pěkná recenze :) od tohoto autora jsem ještě nic nečetla, ale rozhodně to mám v plánu. Je sice fakt, že mě obálky jeho knih zrovna nelákají, ale věřím, že příběhy si mě získají :)
OdpovědětVymazatDěkuju, Myanmar :) Obálky jeho knih nejsou zrovna umělecká díla, to máš pravdu, ale příběhy určitě stojí za to. Nebo alespoň ten první, na druhý se chystám dnes večer :D
VymazatV knize je bohužel nelogičností více. laikům to lehce unikne, ale nejen to, že pahcatel unáší během několika hodin dalšía další oběti, ale také způsob jakým autor popisuje postup při vyšetřování zločinů, je ryze amatérská práce, bez hlubší znalosti práce policie. Tímto "nešvarem" trpí drtivá většina atorů krimi žánru. Bez toho, aniž by se poradili s odborníkem, napíšou něco, o čem jsou přesvedčeni, že by se to takhle mohlo v reálu odehrát. Bohužel je to jen výplod jejich fantazie a ve skutečnosti by nidky k takové situaci nemohlo dojít.
OdpovědětVymazatPár příkladů: Při pátrání po v pořadí třetí oběti, tam začne Amélie pálit ze služební zbraně jako zběsilá po krysách a saniťákovi vnutí služební zbraň do ruky, s tím aby ji kryl a zásahovku nechá čekat venku??? Co to jako je? V praxi 0mnereálný postup, vždy je na prvním místě záchrana lidského života, potom zajištění a ohledání místa zločinu. Dále se autor vůbec nevypořádat s tím, že i místo únos třetí oběti je místem činu, kde lze hledat stopy. V knie se o tom vůbec nemiňuje! Scéna př ízáchraně oběti v kostele je jako vystřižená z akčních holywoodlských filmů, Dál to nemá cenu komentovat. No a postup při hledání dětské oběti - NO COMMENT. Zuřiví psi, střeelba po dobrmanovi, nějaký tunel kam leze blbá nána sama bez jištění - co to jako je? To má být věrohodný postup americé zásahové jendotky na místě činu?
To by snad Křemílek a Vochomůrka udělali lépe. Takže asi tak.
Ano, je to čtivé, má to gárdy a napětí. Konec šokující, ale co z toho, když je to jeden blábol za druhým. Nechápu proč si autor nezajistí nějakou odbornou konzultaci. Navíc se tam ohání nějakou reálnou postavou bývalého masového vraha,ale nikde jsem nic o Jamesi Schneidrovi nenašel. Zřejmě vymyšlená postava,a by to lépe zapadlo do scénáře.
V tom případě jsem ráda, že jsem v tomhle laik, nechtěla bych, aby se mi zrovna Jeffery zprotivil. Mám jeho knížky ráda, takže mi je to fuk - zvlášť, když těm vědeckým postupům nerozumím, takže jsem zážitek z knihy rozhodně neměla zkažený :) Ale mrzí mě, že ty jsi to tak necítil/a.
Vymazat