Recenze: Horší než smrt

Název: Horší než smrt

Autor: Zdeněk Jukl

Žánr: Fantasy
Počet stran: 424
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Klub Julese Vernea

Anotace: Mykash. Jedno z největších měst rozlehlého království. Město, kde zákony existují jenom proto, aby se nedodržovaly. Město rozdělené na dvě části. Ve vnitřní žijí ti bohatší a vlivní, ve vnější pak všichni ostatní. Smrt je zde na denním pořádku. Vnější město je plně pod kontrolou zločineckých tlup. Přesto do města přicházejí stále další lidé s vidinou šťastnější budoucnosti. A nejen lidé... Cosi se plíží nočními ulicemi. Dostane se to i na ta nejstřeženější místa. Lidé mizí beze stopy.

Recenze:

O této knize jsem se dozvěděla z pisatelského webu bez-hranic, kde sama přispívám. Dost se tam roztrhl pytel se spisovateli, protože už tam byla spoustě lidem vydána vlastní díla. Horší než smrt je momentálně tou největší novinkou, kterou napsal Zdeněk Jukl, nám z webu známý jako Therihar. A vzhledem k tomu, že jsem knihy, které byly vydané bezhraničářům, četla skoro všechny – a za chvíli už všechny – věděla jsem, že si přečtu i tuhle voňavou novinku. Když mi tedy bylo umožněno napsat na ni recenzi, byla jsem štěstím bez sebe. 

Já osobně rozděluju žánr fantasy na tři díly. Tím prvním je fantasy, které nás zavede do vzdálené nebo i daleké budoucnosti, jako je například Hunger Games nebo Maze runner, druhým dílem je pro mě fantasy zasazené do současného světa jako je třeba Vampýrská akademie nebo Nástroje smrti. Tím třetím a posledním dílem, který rozlišuju, je fantasy, které nás zavede do časů dávno minulých (ať už v našem světě nebo nějakém vytvořeném). K tomuhle poslednímu bych přiřadila Pána prstenů. A přesně k tomuhle druhu fantasy kniha Horší než smrt patří. Ocitáme se v nově vytvořeném světě, ve kterém to vypadá jako v našem středověku, až na to, že se ve městě kromě lidí pohybují i vlkodlaci, krysodlaci, liškodlaci (a další dlaci), upíři, barbaři, démoni a já nevím, co ještě. Je tam zkrátka každá potvora, na kterou si jen vzpomenete. 

zdroj: wikia.com

Hned na prvních stránkách se dozvídáme, že město Mykash je ohrožováno něčím, co unáší a požírá lidi z města, což slibuje pěkně napínavou akci. Hlavní hrdina Kan (pravá/levá ruka šéfa místní zločinecké tlupy) se této bestii vydává na stopu, protože mu zabila několik z jeho lidí. 

První polovina knihy, kdy se tu bestii Kan snaží najít, mě hodně bavila. Líbilo se mi, jak spolu ti dva hrají hru na kočku a myš, ve které tedy Kan spíše prohrával. Bavilo mě, jak nacházeli další a další mrtvoly a jak pobíhali po městě sem a tam, aby bestii alespoň jednou předběhli a byli o krok napřed. Těch skoro dvě stě stran jsem si říkala, že kniha dost dobře koketuje s tím, aby ode mě dostala plných deset bodů, protože jsem si čtení vskutku užívala a hltala jednu stránku za druhou. 

Když se ovšem kniha přehoupla přes polovinu a já se dozvěděla podobu i jméno té bestie, už mě to tolik nebavilo. Příběh nabral úplně jiný směr, který bych klidně oželela. Jsem si vědoma toho, že kdyby všech těch čtyři sta stran bylo jen o nahánění vraždícího mostra, tak bych se toho za chvíli přejedla, ale i tak jsem byla zkrátka s první polovinou mnohem spokojenější než s tou druhou. 

To ovšem ani zdaleka neznamená, že je ta kniha špatná, to ani náhodou. Líbila se mi, jen mě prostě pokračování příběhu trošku zklamalo. Zakončení ale bylo přesně podle mého gusta, takže jsem se nemusela vztekat nebo uraženě odhazovat knížku do kouta. V konečném výsledku jsem byla spokojená. 

Co mě ovšem při čtení trochu vadilo, byly chyby, které jsem tam našla. Já samozřejmě vím, že téměř žádná kniha se chyb nevyvaruje, protože při zrodu prochází pod rukama spousty lidí, kteří si něčeho nemusí všimnout, ale jedna konkrétní chyba se tam opakovala stále dokola, že mě zkrátka přesvědčila, že se nejedná o chybu z nepozornosti. I tak se mi ale příběh četl lehce, protože tam těch chyb nebylo tolik, abych si chtěla rvát vlasy (jako například u knihy Cizinka, která je knihou s tou nejhorší korekturou, jakou jsem kdy četla).

Každopádně knížku doporučuju každému, kdo má rád právě tento druh fantasy, který by se dal připodobnit k Pánu prstenů. Já osobně nepohrdnu žádným druhem fantasy, ale každý jsme jiní, takže zálěží jen a jen na vašem vkusu.

Úryvek:

„Ale to znamená,“ pronesl zaraženě Amash, „že tady tu mrchu máme už téměř pět měsíců.“ 
„Skoro to tak vypadá,“ odsouhlasil mu to Kan. „Jeden by nevěřil, že si jí tak dlouho nikdo ani nevšimne, že?“ jeho hlas zněl téměř pobaveně. Jako by si vyslechl nějaký dobrý vtip. Chlapi na něj upřeli pohledy. 
Zvedl k nim oči. „Vás to nefascinuje?“ 
„Že tu během posledních několika měsíců něco požírá v průměru dva lidi denně a nikdo o tom nic neví?“ pronesl Eras opatrně. „To mě má fascinovat? Víš, kolik je to lidí?“ 
„Právě,“ usmál se Kan a postavil se. „Chápejte, my jsme začali pobíhat kvůli synovi našeho šéfa. Pak kvůli dvaceti chlapům, ale teď vidíme, že tu musí být kolem dvou stovek mrtvých, a to za předpokladu, že to sežralo jen jednoho za noc.“ 
„Blbost,“ prohlásil Eras. „Tolik lidí nepozorovaně nezmizí ani v tomhle městě.“ 
„Zmizelo takhle skoro padesát lidí, které jsme našli během posledních dvou dnů…“
 

 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji vydavatelství Klub Julese Vernea a knihkupectví Arkham za jeho zaslání. Moc si toho vážím!