Recenze: Nebe v plamenech

Název: Nebe v plamenech

Autor: Emmy Laybourne

Žánr: Dystopie, Young adult
Díl: Monument 14 #2
Počet stran: 224
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Baronet

Anotace: V pokračování příběhu Monumentu 14 se skupina přeživších, donedávna uvězněných v supermarketu sérií ničivých katastrof, rozdělila ve dví. Většina dětí se v zoufalé snaze vydala opraveným autobusem na letiště v Denveru. Doufají, že se tam setkají se svými rodiči, budou odvezeni do bezpečí a zachrání svého umírajícího přítele. Ale svět venku je temný a zaplavený nebezpečnými chemikáliemi, které mění lidi v krvežíznivá monstra, a ne všechny děti jsou ochotné nastoupit do autobusu. V útočišti, jež bylo již jednou narušeno, se snaží zbývající děti obnovit přátelství. Ale pokud se máte rozhodnout mezi životem a smrtí, láskou a nenávistí, komu můžete doopravdy věřit?

Recenze: 
Příběh čtrnácti dětí, co po sérii přírodních katastrof a chemické tragédii v Monumentu zůstaly uvězněné v supermarketu, pokračuje. Pro všechny z nich ale nastala zásadní změna, když se rozdělily na dvě skupiny. Zatímco hlavní hrdina Dean, těhotná Astrid, Chloe a malá dvojčata nadále zůstávají na místě, Nico, Josie, Alex a ostatní autobusem míří do Denveru, kde by se měla zdržovat americká armáda a s trochou štěstí i jejich již zachránění rodiče, aby pro zbytek posádky poslali pomoc. Jak už je pro tyto děti ale zvykem, nic nepůjde přesně podle plánu...

Dean se rozhodl kvůli své lásce k Astrid setrvat na místě a i když pro to měl i jiné důvody, v podstatě jí dal přednost před svým vlastním bratrem. Astrid mu sice naplno řekla, že s ním nikdy chodit nebude, ale on stejně neztrácí naději a doufá, že se do něj dívka jeho snů jednou přeci jenom zamiluje tak jako on do ní. Jeho plány mu ovšem silně zkomplikuje náhlý návrat Jakea, otce Astridina dítěte, který je před pár hodinami opustil.

zdroj

O několik mil dál se Nico pokouší dostat svou autobusovou posádku na místo, ale jak se dalo čekat, venkovní svět je teď velmi rizikovým prostředím, a tak se jejich vozidlo, které je jako jedno z mála stále ještě pojízdné, stane předmětem přepadení. Všechny děti se v tu chvíli ocitají venku a do vzdáleného cíle se musí dopravit pěšky, což samozřejmě nebude nic snadného. Ovšem ani jejich přátelé v supermarketu nezůstanou tak úplně v bezpečí, protože banda zločinců, co jim ukradla autobus, se za pomoci vyhrožování dozvěděla, odkud měli veškeré své zásoby, a tak je cíl jejich cesty více než jasný.

Tato trilogie mě hned na začátku zaujala svým originálním tématem, který je pochopitelně předmětem i druhého dílu, ale tak nějak pro mě ztratil kouzlo. Ano, stále je to ten stejný, zajímavý příběh, který se moc pěkně čte, avšak tím, že už v něm celá skupina nebyla pohromadě, jsem měla pocit, že už to zkrátka není ono. V žádném případě ale netvrdím, že jsem se nudila, protože to by nebyla pravda. I tentokrát jsem si čtení nesmírně užívala.

Nebe v plamenech se od toho prvního liší vypravěčem – tentokrát jsou totiž dva. Dean je sice i nadále hlavní postavou, která příběh vede, ale aby čtenáři věděli, co se mezitím děje s druhou skupinou dětí, což je pro příběh samozřejmě nutností, musel se o prostor podělit i se svým mladším bratrem Alexem, kterého jsem si nakonec oblíbila ještě víc než samotného Deana, takže jsem toto oživení jedině uvítala. Alex ovšem není typickým vypravěčem, protože zatímco Dean nás příběhem provádí hezky postupně, Alexovo vyprávění je tak trochu zpětné – o jeho skupině se totiž dozvídáme prostřednictvím deníku a zápisků, které psal pro Deana a sděloval mu tak své zážitky.

V konečném výsledku se mi tedy zdá druhý díl trochu slabší než ten první, ale díky autorčině schopnosti udržet napětí a za přidání Alexova pohledu na věc hodnotím oba díly v podstatě stejně. Nejsem si jistá, jak bude vypadat závěr, kde onen supermarket, kolem kterého se příběh po celou dobu točil, už nebude, protože ten mě na tom právě tolik bavil, ale nechám se překvapit. Určitě se na zakončení této série těším.

Úryvek:

„Haló!“ zavolal jsem. 
Zamířil jsem baterkou do tmy. 
Bylo tu jen zničené řídící centrum s nefungujícími panely, které kdysi ovládaly elektřinu, ventilaci a vodu. 
Kus odtud ležela dvě těla zakrytá květovanou látkou. 
U brány, vedle interkomu, byly naskládané prázdné palety. 
Všechno bylo na svém místě. 
Ten zvuk jsem zaslechl znovu a nepřicházel od nakládací rampy. 
Přicházel od průlezu. 
Běžel jsem do kuchyně. Všichni tam pořád byli, dojídali snídani, kterou jsem jim připravil. 
„Jakeu!“ křičel jsem. „Nechal jsi žebřík na střechu viset dolů?“ 
„Cože?“ zeptal se Jake zmateně. 
„Když jsi odešel, před těmi třemi dny, nechal jsi žebřík na střechu viset dolů?“ 
„Ne,“ odpověděl. „Alex ho tehdy vytáhl. Nejsem hloupý a tvůj bratr taky ne.“ 
„No, někdo je na střeše. A chce dovnitř.“