Recenze: Monument 14

Název: Monument 14

Autor: Emmy Laybourne

Žánr: Dystopie, Young adult
Díl: Monument 14 #1
Počet stran: 296
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Baronet

Anotace: Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne – jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice. Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel. Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl. Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr. V akcí nabitém debutovém románu Emmy Laybourneové se stal supermarket útočištěm pro čtrnáct dětí - šest středoškoláků (oblíbených i neoblíbených), dva osmáky (z nichž jeden je technický génius) a šest malých dětí. Venku zuří jedna katastrofa za druhou, počínaje monstrózním krupobitím a konče použitím chemických zbraní, které svět – jak ho znají – vedou do záhuby.

Recenze: 
Ten den začal vcelku normálně. Dean spolu s mladším bratrem Alexem vyběhli z domu, aniž by se pořádně rozloučili s rodiči, a na poslední chvíli doběhli školní autobusy, které je každý den vozily bez sebemenších potíží sem a tam. Jenže to se teď změnilo. V ten jeden konkrétní den se změnily životy naprosto všech obyvatel malého amerického městečka Monument - žádné výjimky. Z oblohy totiž začaly znenadání padat abnormálně velké kroupy s takovou silou, že dokážou prorazit i střechy aut.

Podmínky mimo budovy se okamžitě změní ve smrtelnou past, kdy se největším nepřítelem lidí stávají přírodní živly, a všechny děti z autobusu, co přežily, se po ošklivé autonehodě uchýlí do blízkého supermarketu. Jakmile se ocitnou uvnitř, spustí se za nimi automatická bezpečností mříž, která je sice drží v bezpečí před rabováním zoufalých a vyděšených obyvatel města, ale zároveň se stává i jejich vězením.

zdroj

Čtrnáct dětí různého věku se proto najednou stávají takovými trosečníky v apokalypse a musí se společně naučit přežít. Nikdo zvenku netuší, kde právě teď jsou, a venkovní prostranství je životu nebezpečné, takže je více než jisté, že si pro ně nikdo nepřijde. Je proto jen a jen na nich, aby vymysleli, co dál, a připravili si nějaký plán přežití. Protože ať už se jim to líbí nebo ne, jsou v tom teď sami.

Na knize oceňuju hlavně tu hlavní dějovou linii. Děti společně uvězněné během něčeho, co vypadá jako konec světa, je opravdu vynikající a originální nápad, se kterým se autorka popasovala velice poctivě.  Každopádně i vedlejší dějové linky v podobě Deanovy zamilovanosti do spolužačky Astrid, jeho vztahu s mladším bratrem Alexem, který je tak trochu technický génius, a spousta dalších jsou napsány opravdu zdařile.

Dean byl jako hlavní postava hodně dobrou volbou. Ve škole nepatří k žádným velkým oblíbencům, ale zároveň to není ani úplný outsider, o kterého by nezakopla ani školní uklízečka. Je to zkrátka obyčejný kluk jako velká spousta z nás. Navíc má vášeň pro knihy, díky čemuž si od spolužáků vysloužil přezdívku knihomol, což jistě spousta čtenářů ocení, protože se s ním bude moct ztotožnit.

Styl psaní je jednodušší, takže se dá už na první pohled poznat, že je kniha určená spíš mladším čtenářům, ale díky temnému a vskutku zajímavému a propracovanému příběhu se vlastně hodí pro čtenáře všeho věku. Autorka se totiž nebojí ani detailních popisů různých zranění, zabíjení postav a dokonce ani scén sexuálního rázu. Já osobně jsem si knihu opravdu užila a už se moc těším na pokračování.

Úryvek:

Příštího rána se jako první probudily malé děti, snažily se vzbudit Jakea, ale ten spal tvrdě a chrápal, takže se přesunuly ke mně. Niko byl taky na nohou a teď už někde něco pilně opravoval.
Alex ještě spal. Nechtěl jsem ho probudit.
Takže jsem snídani musel udělat já.
Vážně, vážně moc jsem se nechtěl stát vrchním kuchařem, ale přesně za toho mě asi děcka měla.
Právě jsem míchal vejce rukou, když ke mně přišel Batiste.
„Proč to neděláš v mixéru?“ zeptal se.
„Protože žádný nemáme,“ odpověděl jsem. „Vařit tady je docela těžký. Jsou tu jen ty dvě velké trouby a mikrovlnka.“
„A proč jeden nevezmeš?“ zeptal se Batiste s hlavou skloněnou na stranu jako zvědavý pudl.
Mozek jsem musel mít přesně tak zpomalený, jak jsem se cítil, protože dodal: „Z regálu.“
Rozesmál jsem se. Už tři dny jsme byli zavření v obchoďáku a ani jednou mě nenapadlo, že veškeré náčiní, co potřebujeme, je na regálech. A jen dvě uličky odtud.