Recenze: Černobílý svět

Název: Černobílý svět

Autor: Kathryn Stockett

Žánr: Společenský román
Počet stran: 408
Rok vydání: 2011
Nakladatelství: Knižní klub

Anotace: Společenský román Černobílý svět je jedna z nejúspěšnějších amerických knih posledních let. Hluboký a dojemný příběh zasazený do 60. let 20. století na americký Jih je vyprávěn očima tří výjimečných žen. V době panující rasové segregace se mladá běloška slečna Skeeterová s pomocí moudré Aibileen a rázovité Minny rozhodne ukázat svět očima černých hospodyň, čímž převrátí vzhůru nohama město i způsob, jakým se na sebe dívají ženy – matky, dcery, pečovatelky, přítelkyně. Za otázkami rasismu i postavením ženy ve společnosti tkví hlubší poselství o hranicích, těch skutečných i těch, které existují v našich myslích. Černobílý svět patří ke knihám, které stojí za to číst.

Recenze:

60. léta 20. století v Americe. Válka Severu proti Jihu vyhrána, otroctví zrušeno. Jenže… 

Zatímco na Severu si černoši už dlouho žijí spokojeným rovnocenným životem, na Jihu tomu tak stále není. I přesto, že je otroctví zrušeno a černoši dostávají pravidelný plat, do smíchu jim rozhodně není. Příběh se odehrává ve státě Mississippi, tehdy nejradikálnějším státu celé Ameriky. Černoši mají vlastní čtvrti, vlastní obchody, vlastní autobusy a do těch bělošských nesmí strčit nos. Nesmí používat s tejné knihovny nebo záchody a spoustu dalších absurdností. Práci dokážou sehnat pouze u bohatých bílých rodin, kde pracují jako hospodyně, zahradníci nebo jacíkoliv jiní posluhovači. Jsou za to placeni, ale stále jsou z nich sluhové odkázaní na své zaměstnavatele, kteří je můžou kdykoliv propustit a zařídit se o to, aby ve městě už žádnou jinou práci nedostali. 

Kniha je vyprávěna z pohledu tří žen, dvou černošských hospodyň Aibileen a Minny a mladé bělošky Skeeter, která se rozhodne dělat změny. Slečně Skeeter je krátce po dvacítce a má vystudovanou vysokou školu. Všechny ženy v jejím věku jsou už dávno vdané s prvními dětmi a na Skeeter kvůli tomu pohlíží skrz prsty. Na tom jí ovšem nezáleží. Ona netouží po ničem jiném než psát. A právě to se jí má splnit. 

Slečna Skeeter se totiž rozhodne napsat knihu z pohledu černošských hospodyň, aby na sebe upozornila odvážným tématem. Bohužel pro ni, všechny ženy se bojí mluvit, aby se jim za to jejich zaměstnavatelé později nepomstili. Osud tomu ale chtěl, že se nakonec odvážily a s paní Skeeter si promluvily. 

Černobílý svět je nesmírně čtivá kniha, která nutí k zamyšlení. Nemohla jsem uvěřit, jak se ty „bílé paničky“ (jak jim Aibileen s Minny říkají) ke svým hospodyním chovají. Nebyly pro ně ničím víc než obyčejným otravným hmyzem, který jim ovšem doma uklízí a vychovává děti. Nad dětmi jsem kroutila hlavou nejvíc. Bylo neskutečné, jak všechny ženy a muži své děti ignorovali a házeli je na krk svým černošským hospodyním, aby se o ně staraly a vychovávaly. Nejsmutnější na celém tomto procesu je fakt, že i přesto, že všechny ty malé děti své chůvy milují a považují je za své matky mnohem víc než ty biologické, jakmile se dostanou do věku, kdy jsou schopní chápat rozdíly mezi bílou a tmavou kůží, stanou se z nich jejich rodiče s těmi stejnými předsudky. 

Tato kniha není nijak napínavá, nedočkáme se tam kdovíjak akčních scén, romantiky nebo vzrušení. Já při čtením většinou musím mít nějaké napětí, aby mě knížka bavila, ale u Černobílého světa tomu nebylo třeba. Tato kniha je vskutku báječná a nemůžu uvěřit, že je to autorčina prvotina. Pokud se chystá napsat něco dalšího, nastavila si laťku hodně vysoko. 

Konec byl pro mě dost hořkosladký. Happy-end se udál, ale ani zdaleka ne takový, kdy by běloši vyběhli ze dveří a své černošské zaměstnance nadšeně objali. U takovéto knihy s tématem rasismu to ale jinak být nemohlo, a kdyby to tak autorka napsala, rozhodně bych si ji nevážila. V podstatě jenom nastínila, že se odteď začnou dít změny, což mi vyhovovalo. Takže zakončení ode mě dostává jedničku s hvězdičkou.
 

Úryvek:

„Aibileen, mám pro vás překvapení. Rozhodli jsme se s panem Leefoltem, že budete mít vlastní toaletu.“ Paní Leefoltová plácne rukama a vystrčí na mě bradu. „Je tamhle v garáži.“
„Ano, paní.“ Ona si snad myslí, že jsem tu celou tu dobu nebyla?
„Takže odteď nepoužívejte koupelnu pro hosty, ale tu dole. Není to výborné?“
„Ano, paní.“ Dál žehlím. Pořád tam stojí a kouká na mě.
„Takže budete používat tu v garáži, jasné?“
Nedívám se na ni. Nesnažím se dělat potíže, ale už mi přece řekla všechno, co chtěla.
„Nechcete si vzít papír a jít to tam vyzkoušet?“
„Já teď zrovna nepotřebuju.“
Paní Leefoltová na sobě má spoustu makeupu. Má ten žlutej makeup i na rtech, takže skoro není vidět, jestli vůbec má nějakou pusu. Řeknu to, co ode mě chce slyšet: „Odteď budu používat koupelnu pro barevný. A pak půjdu a vydezinfikuju i tu pro bílý.“
„No, žádný spěch. Udělejte to, až budete mít čas.“ (Protože už knížku doma nemám, abych si v ní mohla zalistovat a najít vlastní úryvek, použila jsem úryvek odtud.)