Recenze: Austrálií s úsměvem aneb Ahoj klokani

Název: Austrálií s úsměvem aneb Ahoj klokani

Autor: Marta Pelikánová

Žánr: Cestopis
Počet stran: 221
Rok vydání: 2005
Nakladatelství: Akácie

Anotace: „Rádi se smějete? Rádi cestujete? Skvělý! Tak tuhle knížku jsem psala právě pro vás."
Pokaždé jsem byla zaskočená, když na mě někdo vyrukoval: „Tak vypravuj o Austrálii!" a myslel si, že mu v deseti minutách podám vyčerpávající hlášení. Já nevěděla, mám mluvit o príma lidech, o krásné přírodě, o našich hrůzostrašných a přitom srandovních zážitcích, nebo o tisíci dalších postřezích?
Tak jsem to sepsala. Kdo máš zájem a umíš číst, ber nebo nech ležet.
Podobnost míst a lidí se skutečnými je naprosto záměrná. A můžou si za to sami.
Omlouvám se za surovost své češtiny, ale píšu, jak mi zobák narost... Pelikánová 
 

Recenze:

„Věnováno Bráchovi a Petře, že mě bez keců vzali,
Karlovi za to, že mě bez keců pustil,
a rodičům za finanční dotaci, taky bez keců."

Tohle je můj první a zatím i poslední cestopis, jaký jsem kdy přečetla. Je to z toho důvodu, že i když mě svět zajímá a jednou bych chtěla několik zemí procestovat, čtení cestopisů mě nikdy nelákalo. Do Austrálie s úsměvem jsem se pustila z toho důvodu, že znám Martu Pelikánovou osobně a vím, že je to veselá kopa s parádním humorem, takže jsem nad čtením nemusela vůbec uvažovat. Její prvotinu jsem otevřela s chutí.

„Pokud chcete rovnýma nohama skočit do Austrálie, ignorujte následující tři kapitoly. Popisují opruz se získáváním víza, moji kvalitní přípravu a další kokotiny, které byly tak neskutečné, že jsou hodny zaznamenání."

Jejího varování na začátku knihy jsem si samozřejmě nevšímala. Říkala jsem si, že se přeci nenechám ochudit o celé tři dlouhé kapitoly, že? Bohužel jsem nejspíš udělala chybu, protože veškeré mé touhy Austrálii jednou navštívit se kvůli těm několika stránkám na několik dní rozplynuly. Jak do té země může vůbec někdy někdo odletět, když získání víza obsahuje takovou tunu věcí, doteď nechápu. Ale jsem ráda, že se to Martě nakonec podařilo, protože kdyby ne, byla bych připravena o opravdu geniální dílo.

„Když jsem doma, těším se na cestu,

když jsem na cestě, těším se domů.

A tak se pořád těším.

Není ten život nádhernej?!"

Marta Austrálii navštívila na necelý měsíc spolu se svým Bráchou, který žije v Americe, a jeho manželkou Petrou. A všichni tři jsou takoví obrovští šprýmaři, že se na cestě rozhodně nenudili. Vzhledem k tomu, že jsou trampové, tak se jejich cestování rozhodně neskládalo z procházení se po pobřeží a přespávání v luxusních hotelích, nýbrž přežívali v malém Autobusu, kam se na spaní sotva vešli, a chodili několika kilometrové túry horkým australským terénem.

Během čtení jsem se neustále smála, protože se jim stala spousta bizarností a taky do sebe neustále navzájem ryli. Kvůli tomu jsem jim strašně záviděla a v tu ránu si přála být v tom Autobuse s nimi. Jenom to pětapadesátistupňové vedro bych asi oželela. A taky hromady jedovatých hadů, pavouků, ještěrek a hejna otravných much. Vlastně bych se obešla bez značného množství věcí, ale i tak mě Marta na Austrálii neskutečně nalákala. Teď už jenom stačí vyhrát milion a jsem tam jako na koni.

„Vypuštěné slovo nevtáhneš zpátky ani párem volů, vole!"

Nad čím mi ale rozum zůstával stát, byly jejich časté koupačky v řekách s obrovskou cedulí, která koupání přísně zakazovala z důvodu výskytu aligátorů. Marta Bráchovi sice pokaždé říkala, že je blázen a že do té vody nevleze, ale stejně se tam za chvíli rochnila taky. Vážně nechápu, že se jim chce takhle hazardovat se životy. Mě by do té vody tedy nikdo nedostal.

Nejvíc jsem se však bavila nad Martinými poznámkami o tom, že Austrálie je sice nejkrásnější země, jakou kdy navštívila, ale že by tam kvůli tomu vedru nikdy žít nemohla. Vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy jsem knihu četla, byla Marta už šťastně vdaná za Australana a bydlela s ním v těch tropických teplotách, musela jsem se škodolibě pochechtávat. Jsem si jistá, že takovýhle konec při psaní knížky určitě nečekala.

„Zase musím odjet…

a zase se musím vrátit."

Úryvek:

Brácha sedne ztěžka do auta, ale nestartuje. Nedočkavě vyzvídám, co policajti, a první se od Bráchy dozvím tu nejpodstatnější informaci: „Ten by se ti líbil, byl to přesně tvůj typ."
Ptám se konkrétně: „A co přehlášení?" a Brácha mi vypravuje dialog, který vám musím reprodukovat.
Brácha: „Mohli bychom si u vás přehlásit auto?"
Policajt: „A proč ho chcete přehlašovat?"
Brácha nasazuje obličej č. 21 - starostlivý řidič a podává výklad o případném zádrhelu s pojistkou, s prodejem a tak.
Policajt: „Škoda peněz."
Brácha nasazuje obličej č. 22 - neodbytný řidič: „Ale my ho potřebujeme přehlásit."
Policajt: „Ten, co dělá přehlašování, tady bude až zítra."
Brácha nasazuje obličej č. 23 - nešťastný řidič.
Policajt měkne: „Ale on přijde na oběd."
Brácha a obličej č. 24 - rozradostněný řidič.
Policajt tvrdne: „Ale on stejně nemá značky."
Brácha už nic nenasadil a s odevzdaným výrazem se ptal alespoň na poslední problém: „Jak dlouho pojedu do Coober Pedy?"
Policajt: „Čtyři hodiny."
Brácha: „Vždyť je to pět set kiláků!"
Policajt souhlasně kývne: „Když jedeš rychle."
Brácha: „A co rychlostní limit?"
Policajt mávne rukou.

 oficiální stránky Marty Pelikánové: klik