Recenze: S hlavou v oblacích (pejru)

Název: S hlavou v oblacích pejru

Autor: Kateřina Petrusová

Žánr: Romance

Počet stran: 120

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Fragment

Anotace: Stačí okamžik a váš život může být vzhůru nohama! Něco o tom ví i Markéta, kreativní ředitelka malé reklamní agentury, které víkend v jižních Čechách změní život. Kam se poděla profesionálka z města, která to má v hlavě srovnané? Pár sebevíc příjemných chvil na vesnici po boku typického "vidláka" přece nemůže změnit celý pohled na svět! Nebo snad ano?...

Recenze:
S hlavou v oblacích je první knížka z českého prostředí, jakou jsem si kdy pořídila. Nejenom, že ve mně Kateřina Petrusová dokázala zlomit nechuť číst díla českých autorů, ale ona mě přiměnila číst i příběhy z českého prostředí, což je něco, co mě nikdy nebavilo. Přísahám, že už nikdy nebudu tak povrchní nebo skeptická, co se české tvorby týče, protože Kateřina je vskutku báječná a dokázala mi, že i Češi umí tvořit vynikající literární díla!

Po tom, co jsem si od ní koupila knížky Nebezpečná láska a Nepřítel mého nepřítele, jsem věděla, že si od ní koupím úplně všechno, co následně napíše. Což je pravda doteď. Mám takový pocit, že by mě nalákala i na to, abych si od ní pořídila návod na sestavení lednice. Ano, až tak moc mi její styl psaní vyhovuje. A u její prvotiny z českého prostředí tomu není jinak.

Markéta Mrázová, nebo také Zmrzlina, je věčně zmrzlá kreativní ředitelka z malé pražské reklamní agentury. Se životem je spokojená, přesně ví, co od něj chce, a stojí nohama pevně na zemi. Všechno jí ale změní jeden jediný víkend, který stráví mimo domov. Když totiž odjíždí oslavit narozeniny své nejlepší kamarádky a zrovna projíždí zapadlou vesnicí Lhota, objeví se uprostřed silnice kůň, který způsobí její návštěvu příkopu. A čert tomu chtěl, že je zrovna víkend, žádný autobus odtamtud nejede, automechanik nepracuje, signál je k nenalezení.

Pro Markétu je to utrpení. Když se jí konečně podaří spojit se se svou kamarádkou, dozví se, že tam už není nikdo, kdo by v sobě neměl alespoň pár skleniček alkoholu, a tím pádem pro ni nemá kdo přijet. Markéta je proto nucena zůstat ve Lhotě, dokud nebude mít opravené auto. A kdo že jí to do té doby poskytne přístřeší? Typický vidlák z vidlákova jménem Marvin… ehm, totiž Pavel.

O tom se musím rychle zmínit. Naše slečna Mrázová má totiž ve velké oblibě dávání lidem přezdívky podle toho, koho jí připomínají. Proto se z vousatého a lehce děsivého vidláka stal myšák Marvin, aby jí nepřidal tolik strašidelný, z jeho hysterické a většinou vážně na zabití přítelkyně Elišky Bestie Karla a z jejich kočky, která lehce připomíná Hitlera, Adolf.

Přezdívky ale nejsou jedinou charakteristikou, která k Markétě patří. Velkou její součástí je taktéž trochu peprnější slovník. V mém okolí jsou lidé, kterým jsem knížku půjčila a kteří ji právě kvůli sprostým slovům ani nedočetli. Abych byla upřímná, tak si o nich myslím, že to jsou pěkní cimprlikové, když něco takového nejsou schopni skousnout. Já proti sprostým slovům nic nemám a měla jsem pocit, že k Markétě prostě patří, takže bych neměnila ani za nic. Byla jsem spokojená, jak to Kateřina napsala a opravdu nechápu, že někomu ten slovník vadil tolik, že četbu ani nedokončili. Určitě jsem četla mnohem hrubší knížky, takže se mi to tady nezdálo nijak přehnané.

U knížky jsem se - stejně jako u všech děl od Kateřiny - nesmírně nasmála. Miluju její humor! Vtipy jsou pro Katku tak charakteristické, že si ani nedovedu představit, že by napsala nějakou knihu bez nich. To u ní zkrátka není možné. Takže pokud se u knížek rádi bavíte, Kateřinu Petrusovou můžu jedině doporučit!

Její série o mafiánských syncích Bavettových se mi líbila víc, obávám se, že tu už nic nepřekoná, ale bez ohledu na to, jsem byla s S hlavou v oblacích vážně spokojená. Jediné, co jí musím vytknout, je její délka. Příběh v uzoučké vazbě o sto dvaceti stránkách jsem slupla jako malinu a mlsně se rozhlížela po další dávce. Bohužel pro mě, nebylo mi vyhověno. Proto není divu, že jsem si příběh dala za pár týdnů znova.

Úryvek: 
„Ani tu není zatracenej signál" zaječela jsem.
„Pravda," souhlasil Marvin. „Musíte ke hřbitovu." Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán. „Co?" nechápal.
„To jako fakt? Kůň na cestě, uječená ženská, neschopnej automechanik a telefonování od hřbitova? Tohle je zasraná díra!"
Pozdě mi došlo, že jsem pomluvila jeho koně, jeho pravděpodobnou družku a jeho souseda, možná kamaráda. Ale byla jsem tak mimo, že mi to bylo úplně jedno. Ať se urazí, ať si o mně myslí, že jsem kráva z Prahy, no a co!
Jenže Marvin překvapil, protože se smál a zároveň se snažil nesmát, asi abych se neurazila já. Rezignovaně jsem zavrtěla hlavou.
„Odvezu vás ke hřbitovu," řekl a vzal ze silnice cestovní tašku s mými věcmi, kterou jsem vyndala ze Schumiho, opuštěně stojícího na dvoře autodílny. „Co v tom taháte?" nechápal. Nenamáhala jsem se s odpovědí a počtvrté se vyšplhala do kabiny Navary. Kabelku jsem žmoulala na klíně a mrkala, protože jsem Marvinovi nechtěla udělat radost a rozbrečet se tu. Nebo jsem ho možná nechtěla uvést do rozpaků, já nevím. Teď mě neděsil. Asi proto, že zatím trpělivě snášel  všechny moje hudravé stížnosti a vážně se mi snažil pomoct. Ale stejně jsem se nemohla dočkat okamžiku, kdy odsud odjedu.

 

oficiální stránky Kateřiny Petrusové: klik

facebook Kateřiny Petrusové: klik