Recenze: Indigové kouzlo

Název: Indigové kouzlo

Autor: Richelle Mead

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Pokrevní pouta #3
Počet stran: 328
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Domino

Anotace: Mladá alchymistka Sydney chrání královninu sestru Jill před zabijáky a spolu s ostatními přáteli v utajení studuje na elitní škole v Palm Springs. Není to ale zdaleka vše, čím se její mysl zaobírá: nedokáže v sobě potlačit city k Adrianovi. Ví sice, že je naprosto nepřípustné, aby jakožto člověk chodila s vampýrem, ale copak si může v něčem takovém poručit? Zároveň Sydney pátrá po zběhlém alchymistovi Marcusi Finchovi, který zřejmě střeží veliké tajemství indigového kouzla. A možná má i informace o tom, že alchymisté Sydney celý život lhali a jen ji využívali...
 

Recenze:

Sydney má spoustu práce s vlastním studiem, ale hlavně s tajením přítomnosti morojské princezny Jill Dragomirové, která se ukrývá v lidské škole. Nijak zvlášť jí to neulehčuje její neukázněná strážkyně Angeline ani učitelka dějepisu, která se ji neustále snaží přinutit ke studiu magie. To nejtěžší na ni ale čeká teprve teď – Adrian Ivaškov, od kterého se během jedné nestřežené chvíle nechala políbit. Sice od něj hned vzápětí utekla a řekla mu, ať se od ní drží dál, ale srdci se poručit nedá. A už vůbec ne srdci vytrvalého a pekelně přitažlivého Moroje, který se zkrátka rozhodl, že se zamiloval.

Odhánění Adriana ale pochopitelně není to jediné, s čím se hlavní hrdinka musí potýkat. Čím dál víc začíná pochybovat o skutečných úmyslech alchymistů a tuší, že k ní nejsou tak úplně upřímní. Rozhodne se proto na vlastní pěst pátrat po zběhlém alchymistovi Marcusi Finchovi, který by jí mohl dát odpovědi, po kterých tolik touží.

zdroj

Ovšem to nejhorší přichází teprve teď – starší sestra profesorky Terwilligerové, která se aktivně věnuje černé magii, začala v okolí zabíjet mladé a nezkušené ženy s magickým potenciálem, kterým krade jejich krásu a udržuje si tak mládí. A protože v Sydney dřímá opravdu silná magie, ocitá ve velkém nebezpečí. Ať chce nebo ne, musí se rychle začít učit obranná a útočná kouzla, aby se na přicházející hrozbu připravila a pokud možno přežila…

Nejedenkrát jsem četla, že čtenáři považují Indigové kouzlo za nejslabší díl z celé série. Po přečtení všech šesti dílů se můžu jedině ptát: PROČ, PROBOHA?! V mém případě je to totiž přesně naopak. Třetí knihu z Pokrevních pout mám absolutně nejradši. Je neskutečně akční, zajímavá, vtipná a zkrátka všechno, co od Richelle Mead čekáte.

Sydney je navíc ještě sympatičtější než kdy dřív, protože jak příběh postupuje, ona se stále víc a víc odvrací od víry, co jí byla od narození vštěpována do hlavy. Stává se silnou a nezávislou hrdinkou, která pomalu, ale jistě přehodnocuje veškeré postoje, které doteď zastávala. A Adrian? Ten je prostě typický Adrian. Trousí jednu hlášku za druhou (přišlo mi, že tentokrát i víc než obvykle) a kouzlí úsměvy na tvářích svých čtenářů.

Taky mě strašně moc potěšila ona zápletka s magickou krádeží mládí, protože to konečně donutilo Sydney zapomenout na své alchymistické zásady, podle kterých je magie zcela nepřirozená a zakázaná, a začít se ji pro své vlastní bezpečí učit. Ty obavy z možné návštěvy zlodějky života prostupují celou knihou a tím udržují napětí. A ta epická bojová čarodějnická scéna ke konci? Jedním slovem: BOŽÍ!!! Richelle zkrátka umí akční scény naprosto bezchybně.

Úryvek: 
„Buď si Jet, když chceš,“ řekla jsem nabroušeně a pokusila se tím odvést řeč od svých pocitů zpět k našemu úkolu. Nebyli jsme tu přece na psychoterapeutickém sezení. „Ale už nebudeme vystupovat jako pár.“
„Určitě?“ zeptal se. Teď už mluvil odlehčeným tónem jako Adrian, jakého znám. „Protože mám v zásobě ještě spoustu láskyplných oslovení. Koláčku. Cukříku. Slaďoušku.“
„Proč je to všechno tak kalorické?“ podivila jsem se. Nechtěla jsem ho povzbuzovat, ale ta otázka ze mě vyletěla dřív, než jsem jí stihla zabránit. „A cukřík mi zase tak romantický nepřipadá.“
Došli jsme k Wendyiným dveřím. „Chceš, abych ti radši říkal celere?“ dotázal se. „To nevyvolává dost vřelé pocity.“
„Chci, abys mi říkal Sydney.“ Zaklepala jsem na dveře. „Teda Taylor.“
Otevřela nám pihovatá dívka s rozježenými zrzavými vlasy. Obezřetně přimhouřila oči. „Ano?“
„Hledáme Wendy Stoneovou,“ řekla jsem.