Recenze: Zlatá lilie

Název: Zlatá lilie

Autor: Richelle Mead

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Pokrevní pouta #2
Počet stran: 328
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Domino

Anotace: Alchymistka Sydney Sageová slouží jako jakýsi most mezi světem vampýrů a lidí: chrání tajemství prvních a životy druhých. Moc ráda by studovala univerzitu, ale místo toho byla vyslána na snobskou střední školu v Palm Springs. Má tam za úkol střežit morojskou princeznu Jill Dragomirovou před zabijáky, kteří chtějí ve světě Morojů rozpoutat válku. Všichni ji považují za skvělou alchymistku, dokonce i ti, kteří o ní dříve pochybovali. Nyní však začíná pochybovat ona sama: opravdu jsou všichni vampýři zvrácené stvůry, anebo je to všechno jinak? Všechno se ještě víc zkomplikuje, když bývalí Strigojové Soňa a Dimitrij zjistí, že právě Sydney by mohla být klíčem k objevení zázračného léku k proměně na Strigoje. A pak Sydney naváže milostný vztah s Braydenem... Má s ním mnoho společného, ale přesto jako by ji stále silněji přitahoval někdo jiný, na koho by kvůli jeho původu neměla ani pomyslet! Co teď? Má se řídit zákony alchymistů, anebo naslouchat hlasu vlastního srdce?

Recenze:
Sydney Sageová nadále pokračuje v práci v utajení, kdy na lidské elitní škole schovává a chrání morojskou princeznu Jill Dragomirovou. Její úsilí je ale provázeno spoustou komplikací. Kromě toho, že musí Jill udržet v bezpečí, se musí věnovat i své vlastní roli – studovat. A studium jí poměrně dost ztěžuje její učitelka dějepisu, která je ve volném čase čarodějnicí a snaží se Sydney donutit ke studiu magie. Což se zcela vylučuje s alchymistickými zásadami.

Když zrovna není ve škole, dohlíží na vampýří výzkum možného protistrigojského léku, který vedou bývalí Strigojové Soňa Karpová a Dimitrij Belikov. Taky se díky svému kamarádovi Treyovi seznámila s Braydenem, který je povahově úplně stejný jako ona, a tak se rozhodnou, že to spolu zkusí. Z čehož ovšem není ani trochu nadšený Adrian…

zdroj

A pokud by snad někoho napadlo, že tohle všechno stačí a už tak toho má Sydney na bedrech příliš, hodně by se zmýlil. Začínají se totiž objevovat zvěsti, že lidští lovci vampýrů, o kterých tak strašně rád básní bláznivý morojský stařec Clarence, možná nebudou tak úplně legendami. A pokud je to skutečně tak, Jill je v ještě mnohem větším nebezpečí, než si všichni doteď mysleli.

Zatímco u autorčiny Vampýrské akademie je každý díl úplně jiný a dá se bez problému říct, co za scény se v jakém díle objevilo, u Pokrevních pout mi to tak nějak splývá. Neřekla bych, že by se Zlatá lilie od prvního dílu nějak moc lišila, ale rozhodně je v ní víc akce. A já nějakou tou akcí navíc nikdy nepohrdnu, takže za mě je to velké plus.

Velmi mě potěšilo i zapojení Dimitrije do děje. U recenze k prvnímu dílu jsem si trochu stěžovala, že mi chybí nějaké staré známé postavy, a obzvláště Dimitrije mám hodně ráda, takže jsem si moc užívala, že i on dostal svůj prostor a mohl se znovu objevit. Pro Adriana to sice taková radost nebyla vzhledem k tomu, že byl nucen se svým bývalým sokem v lásce pracovat na výzkumu, ale já to potěšení rozhodně měla.

Jako obvykle jsem si čtení knihy od Richelle nesmírně užívala. Ona má tak skvělý a čtivý styl psaní, že to ani jinak nejde. Navíc jakožto autorka, co vytvořila Adrina, je hodna uctívání. Adrian mi totiž nejedenkrát vykouzlil úsměv na tváři, protože to, co vypouští z pusy, je pokaždé jedna hláška za druhou. Moc mě baví, to ale ostatně celá série.

Úryvek:

Rozběhla jsem se k Latte tak rychle, jak mi jen šaty dovolily. „Co to děláš?“ vykřikla jsem. „Slez z toho auta!“ Automaticky už jsem hledala škrábance a promáčknutý plech.
A aby to byla ještě větší urážka, Adrian se nejen válel na kapotě, ale ještě ke všemu kouřil a zíral na nebe. Pluly po něm mraky a občas zpoza nich vykoukl půlměsíc. „Klídek, Sageová. Nepoškrábu ho. Vážně je to auto překvapivě pohodlný na to, že je pro rodinu.  Nečekal bych, že…“
Otočil ke mně hlavu a strnul. Nikdy jsem ho neviděla takhle nehybného ani zamlklého. Jeho šok byl tak intenzivní, že dokonce upustil cigaretu.
„Áá,“ vykřikla jsem a vrhla se vpřed, abych zmírnila aspoň následky škody od nedopalku. Ten ale přistál neškodně na asfaltu, kde jsem ho rychle zašlápla. „Naposled ti říkám, abys slezl z toho auta.“
Adrian se pomalu posadil. Oči měl vytřesené. Sklouzl z kapoty a nezdálo se, že by tam po sobě zanechal nějaké stopy. Ale to budu muset zkontrolovat později. „Sageová,“ řekl. „Co to máš na sobě?“
Povzdechla jsem si a podívala se na svoje šaty. „Já vím. Jsou červené. Nezačínej s tím. Už mě unavuje pořád to poslouchat.“
„Zvláštní,“ poznamenal. „Mě by asi nikdy neunavilo se na tebe v těch šatech dívat.“