31. července 2016

Název: Vidořád
Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Kostičas #2
Počet stran: 519
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Host

Anotace: Paige Mahoneyové se podařilo utéct ze šeolského zajetí, ale tím všechno teprve začíná: mnoho přeživších uprchlíků je nezvěstných a ona se stala nejhledanější osobou v Londýně. Scion upřel na Bledého snílka své vševidoucí oko; vidopáni a vidopaní městských gangů dostanou pozvání na vzácné setkání Sněmu nepřirozených. Jaxon Hall a jeho gang Sedm pečetí jsou připraveni získat pozornost, ale vztahy mezi jasnovidci kazí staré nevyřízené účty a za každým rohem číhají temná tajemství. Pak se začnou ze stínů vynořovat Refájci. Ale kde je Strážce? Paige se musí z doupěte u Sedmi ciferníků dostat do spisovatelské čtvrti Grub Street a proniknout do tajných camdenských katakomb, dřív než bude osud londýnského podsvětí zpečetěn.

Recenze:
Paige se za pomoci Strážce spolu s několika dalšími lidmi podařilo uprchnout z refájského zajetí. O jejich útěku se ale velmi rychle dozvěděl Scion a na jejich útěkový vlak čekal hned v konečné stanici. Z toho důvodu se všichni uprchlíci rozběhli do různých směrů a rozdělili se, takže Paige o svých spoluvězních nemá žádné zprávy. Teď se ale musí věnovat hlavně sobě. Scion na ni totiž uspořádal hon a ona se tak stala nejhledanější osobou v celém Londýně. Jedinou ochranu jí poskytuje Syndikát a její vidopán Jaxon Hall, ale i tak je pro ni přemísťování z místa na místo poněkud složité.

Čím víc času ale s Jaxem tráví, tím víc si Bledý snílek uvědomuje, že oba mají zcela odlišné zájmy. A tak začíná Paige víc a víc jednat na vlastní pěst a zaplétá se do zkorumpovaného systému kriminálního podsvětí s cílem něco změnit a ochránit její komunitu. A ve chvíli, kdy se v Londýně začnou objevovat Refájci, začne jít opravdu do tuhého. Jediný Refájec, kterého by ovšem Paige vidět chtěla, je nezvěstný. Kam se Strážce poděl? A skutečně je Paige jediná, kdo ho dokáže vystopovat?

zdroj
Vidořád začíná přesně v té chvíli, ve které skončil Kostičas, což mě hodně překvapilo. Tak trochu jsem očekávala časový skok alespoň o pár dnech. Vzhledem k tomu, že jsem oba díly četla hned po sobě, tak jsem s tím problém neměla, ale myslím si, že kdybych mezi nimi měla roční pauzu, asi bych byla trošku ztracená, protože se autorka vůbec nevěnovala připomenutí předchozích událostí. Jsem proto zvědavá, jak na tom budu při čtení třetího dílu, který by měl vyjít až příští rok. Snad se v něm brzy zorientuju.

Jak jsem měla v prvním díle na začátku problém zvyknout si na nový svět a najít si v něm místo, teď to pro mě bylo o poznání snazší, protože už jsem věděla, co jaká slova znamenají a už jsem se i vyznala v jednotlivých druzích jasnovidců. V Londýně na mě ale čekal jiný problém – obrovské množství postav. Autorka se začala do hloubky věnovat Syndikátu, takže tam na čtenáře čeká spoustu vidopánů, vidopaní, jejich kočů a kočen a samozřejmě dalších členů jednotlivých gangů. No, byla jsem opět totálně mimo. Ve chvíli, kdy už jsem začala dokonce uvažovat nad tím, že si začnu psát seznamy jmen, kdo patří do jakého sektoru, se to ale naštěstí zlepšilo a já už si ty jména jakžtakž pamatovala.

Na čtenáře proto opět čeká pořádně složitý svět, ale vzhledem k tomu, že jsem předtím četla spíš jednodušší oddechovky, mi to nevadilo. Občas si procvičit mozek mi jedině prospěje. S Vidořádem jsem byla velmi spokojená, přišel mi akčnější a zajímavější a vlastně celkově mě bavil víc než Kostičas. Většinou se setkávám se soudem, že oproti prvnímu dílu klesla kvalita, ale já osobně zastávám přesně opačný názor. Podle mě kvalita naopak stoupá. Autorka měla mnohem víc prostoru svůj děj rozvinout, když už byla Paige mimo vězení Oxfordu a mohla se volně (nebo alespoň v rámci mezí) pohybovat po městě. Myslím, že změna prostředí a větší prostor pro vývoj postav příběhu jedině prospěly. Vidořádopravdu dost potěšil a moc se těším na další pokračování.

Úryvek:
„Jak jste mě našli?“ zeptala jsem se.
Terebell si zastrčila nůž zpátky za opasek. „Možná tě potěší, když ti řeknu, že to nebylo snadné. Arcturus nám prozradil, kde je vaše doupě.“
Pomalu jsem schovala nože. „Od té doby, co jste stáli před barem, jsem už vaše snové krajiny necítila.“
„Máme své způsoby, jak se ukrýt. I před krajinochodci.“
Zajela jsem rukou nenápadně do kapsy, kde jsem měla revolver. „Nebuď směšná,“ řekla Terebell, které to neuniklo. „Zjistíš, že bez použití červené květiny jsme vůči kulkám zcela imunní.“
Oba Refájci měli na rukou rukavice sahající až k loktům a zapnuté na knoflíčky. Už nebyli oblečeni jako dávní panovníci, ale jako normální obyvatelé města – v dlouhých vlněných kabátech, pevných zimních botách a kalhotách na míru. Kde sehnali tak dobře padnoucí oblečení a jak se jim podařilo procházet městem, aniž si jich všiml nějaký vigil, to mi nebylo vůbec jasné.
„Kdo jsi?“ oslovila jsem muže vedle Terebell.



Email This Share to Facebook Share on Google Plus Share to Twitter Pin This



4 komentáře:

  1. Mně se právě Kostičas líbil o něco víc, ale Vidořád také nebyla špatná kniha :) Super recenze :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně naopak, no. Kostičas byl super, ale tak nějak mi tam stále něco chybělo. Vidořád mě naopak dostal do kolen :)

      Vymazat
  2. Zajímalo by mě, jak bych na tom byla, kdybych četla knihy hned po sobě. Měla jsem mezi nimi krátký časový rozestup, ale to nic nemění na tom, že Kostičas mi přišel lepší :) Jinak souhlasím, to množství jmen, postav a sektorů, kam kdo patří mi taky dělalo trochu problémy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně opravdu přišel lepší Vidořád, ale tak každý máme vkus jiný, že :) A jako jo, ty postavy... to byl fakt masakr. Hrozně jsem se v nich ztrácela, zvlášť když měla pak každá postava i nějakou přezdívku :D

      Vymazat

Máš-li něco na srdci či na jazyku, střílej. Za každý komentář budu vděčná, beru i kritiku ;)