Recenze: Stříbrné stíny

Název: Stříbrné stíny

Autor: Richelle Mead

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Pokrevní pouta #5
Počet stran: 368
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Domino

Anotace: V předešlém díle Sydney Sageová učinila životní – a nevratné - rozhodnutí. Uposlechla svůj šestý smysl a rozhodla se hodit za hlavu všechno, v čem vyrůstala. Přesněji řečeno všechno, co jí do hlavy vtloukali Alchymisté. Jí i Adrianovi se celý svět rozbil na kousky. Nezbývá jim teď nic jiného, než ty kousky trpělivě sbírat a snažit se vrátit svůj vztah tam, kde byl dřív. Pokud ale chtějí začít myslet na lásku, musí v první řadě přežít. Sydney je lapena v nepřátelském světě a stojí ji spoustu sil, aby neztratila sama sebe. Adrian by si také rád zachoval víru, že se všechno v dobré obrátí, ale pak se ho znovu zmocní staří démoni a nová pokušení. Začíná být jasné, že je čekají velmi temné časy...

Recenze:
Sydney Sageová byla na konci minulého dílu unesena vlastními lidmi. Alchymisté se dozvěděli o jejím vztahu s Adrianem a vlákali ji do pasti. Odvezli ji na neznámé místo do nápravného centra, kde už ji několik týdnů drží, mučí a snaží se ji „převychovat“, aby veškeré vampýry opět brala jako stvůry. Sydney má ovšem velmi silnou osobnost a je vůči jejich metodám imunní, ať už jí dělají cokoliv. Nad vodou ji drží myšlenka, že ji Adrian hledá a jednoho dne ji vysvobodí. Přichází ale týden za týdnem a ona je stále uvězněná v tom příšerném místě bez oken...

Adrian je mezitím zpět u dvora a poté, co veškerá lidská i morojská magie v hledání Sydney selhala, opět sklouznul ke svým starým zvykům. Neustále pije a po vysazení antidepresiv ho navíc éter strhává stále níž a níž. Ovšem i přesto, v jakém stavu se nachází, se nevzdává myšlenky, že ať už alchymisté udělali cokoliv, aby zabránili magii najít nápravné centrum, jednou to fungovat přestane a on bude připraven. 

zdroj

Stříbrné stíny jsou opravdu hodně zajímavým čtivem. Líbilo se mi, že se Richelle vzdálila od školy a stejně jako kdysi ve Vampýrské akademii pozměnila prostředí, protože to příběh nesmírně oživilo. Zvlášť po tom čtvrtém díle, který mi připadá jako nejslabší a nejnudnější ze série. Hodně jsem uvažovala nad tím, že knihu ohodnotím pěti hvězdičkami, ale po chvíli přemýšlení jsem se nakonec přeci jenom rozhodla zůstat na čtyřech, protože i přesto, že změna prostředí byla osvěžující, ta zápletka se Sydney v nápravném centru se mi místy zdála, že se až moc táhne.

Každopádně bez ohledu na to jsem si tu zápletku zamilovala. Celé to peklo jsem prožívala spolu se Sydney a bylo mi jí strašně líto. Že jsou alchymisté psychopati, jsem věděla už nějakou tu dobu, ale to, čeho jsem se stala svědkem tady, bylo už opravdu přes čáru. Musela jsem Sydney obdivovat, že i přes všechno to utrpění dokázala vydržet a nevzdat se. Od první knihy, kdy to byla taková upjatá loajální alchymistka, ušla opravdu neskutečně dlouho cestu, aby se z ní stala silná a sympatická hlavní hrdinka.

Kdo mi ovšem na začátku přivedl trochu zklamání, byl Adrian. Nechápejte mě špatně, já Adriana zbožňuju, ale když se znovu vrátil k pití, trochu u mě klesl na ceně. Já samozřejmě chápu, že byl ztrátou Sydney zničený a faktem, že ji nemůže najít, frustrovaný, ale i tak se podle mě měl držet a víc bojovat. Jeho lidská láska byla rozhodně silnější a to prožívala něco mnohem horšího než on. Ale jak už jsme se mohli v předchozích dílech přesvědčit, je to právě Sydney, kdo Adriana dokáže přinutit, aby světu ukázat své lepší já. Takže i když se mi ta jeho slabost nelíbila, dala se vlastně čekat.

Zakončení knihy mi ale naprosto maximálně vylepšilo náladu! Ten, kdo četl, jistě moc dobře chápe, u čeho jsem tu asi tak mohla samou radostí skákat do vzduchu. :)

Úryvek:
Zírala jsem na Moroje na fotce. Byly to dvě dívky zhruba mého věku, které vypadaly, že by mohly být sestry. Usmívaly se a každá držela v ruce kornout se zmrzlinou. Vůbec nic na nich nepůsobilo zle, pokud by ovšem nenutily tu zmrzlinu nějakému dítěti s cukrovkou. Jak jsem nad tím přemýšlela, náhle cvakla opěradla pod mými pažemi. Jejich vršek se odsunul a odhalil dutý prostor naplněný čirou tekutinou.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Vidíš stvůry zla?“ odpověděla mi Sheridanová otázkou.
Asi mi to trvalo dlouho, než jsem odpověděla, a tak Sheridanová zmáčkla tlačítko na dálkovém ovládání. Popruhy, které mi držely paži na místě, se náhle daly do pohybu a tlačily mi ruku dolů. Mechanismus se zastavil, sotva jsem se dotkla hladiny, a pak mi hned zase ruku zvedal.
Ale ten dotek stačil. Vykřikla jsem bolestí a překvapením, jak mě začala pálit kůže v místech, kde se moje ruka dotkla tekutiny. Ať už to byla jakákoliv chemikálie, vyvolávala pocit, že jsem se dotkla vařící vody, která mě popálila. Jakmile jsem měla ruku mimo nádržku, bolest začala pomalu ustávat.
„A teď řekni,“ vyzvala mě Sheridanová až příliš sladce na to, co právě udělala. „Vidím stvůry zla.“