Autor: Andrew Fukuda
Žánr: Fantasy, Young adultDíl: Hon #2
Počet stran: 344
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Fragment
Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?
Gen a jeho lidští přátelé prchají nocí. Gena však nepronásledují jen krvežízniví lovci, ale i vzpomínky na dívku Záři, která zůstala v Ústavu pro studium glupanů. Klidným ho nenechávají ani probouzející se city k lidské dívce Sisy.
Na svém útěku se dostanou až do lidské komunity žijící na tajném místě vysoko v horách. Když si začnou myslet, že jsou konečně v bezpečí, události naberou nečekaný směr. Gen poznává, že nový svět, který objevili, je možná stejně zlý jako svět, který opustili.
Nepřátelé se najednou valí ze všech stran. Genovi a Sisy začíná být jasné, že nemají nic než jeden druhého. Pokud se nestanou kořistí…
Recenze:
I přesto, že mi první díl zase tolik nesedl, na Kořist jsem se těšila. Říkala jsem si, že jsem si během Honu dokázala na autorův styl zvyknout, takže bych teď neměla mít problém. A myslela jsem si to správně. Z prvního dílu jsem plynně navázala na druhý a čtení mi šlo samo. Jistý podíl na tom mělo i kapitolové uspořádání, protože zatímco v prvním díle byly kapitoly dlouhé na padesát stran, tady se Andrew vzpamatoval a nová kapitola se objevila vždy po pár stránkách.
Kořist je podle mého mnohem zajímavější než první díl,
protože jsem se od ní nemohla odtrhnout. Byla jsem opravdu fascinovaná tím, kam
se věci ubíraly a byla jsem nesmírně zvědavá, jak to bude pokračovat. Jako obvykle
jsem si při čtení vymýšlela svoje vlastní bláznivé teorie, které ale postupem
času padaly jako mouchy. (V některých jsem se ale trefila úplně přesně! :D)
Když se Gen se svou lidskou partou dostal do bezpečné vesnice, vypadalo to na růžový nový začátek. Jenomže já nejsem naivní a navíc mě i sama anotace připravila na to, že nic nebude tak, jak se na první pohled zdá. A taky že ne. Misie, do které se dostaly, mě opravdu neskutečně děsila. Se všemi těmi pravidly, mladými těhotnými dívkami, starými pupkáči a absolutně žádnými chlapci, mě to místo přimělo, aby se mi vybavila Hra o trůny a obydlí starého Crastera. Působilo to opravdu stejně, takže není divu, že jsem měla z toho místa husí kůži.
Jenomže já mám při čtení mrazivé pocity ráda, že jsem si celou knihu nesmírně užívala. Dychtivě jsem otáčela na další stránky, abych se dostala k nějakým odpovědím, které se postupem času odkrývaly. Ani zdaleka jsem se ale nedobrala ke všem odpovědím, které mě zajímají, takže si holt budu muset počkat na třetí a zároveň poslední díl.
Co se postav týče, byla jsem opravdu ráda, že se teď děj začal točit i kolem jiných charakterů než jen kolem Gena. Mám ho samozřejmě ráda, ale nelíbí se mi, když je kniha zaměřená jen a jen na jednu postavu, což v prvním díle tak bylo. Znali jsme v podstatě jen Gena a ostatní postavy mu hráli jen druhé housle. Teď se to změnilo, protože se po jeho boku objevila Sisy spolu s klukama, které jsem si všechny moc oblíbila. Epap mě sice místy vytáčel, ale když nakonec své chování vysvětlil a já ho pochopila, všechno jsem mu odpustila.
Největší plus u mě má Andrew ale zcela jistě za Sisy. V Honu byla opravdu jen výplní do příběhu, nebo mi alespoň nepřišlo, že by dostala kdovíjak velký prostor, ale v Kořisti si s ní autor pěkně vyhrál. A já si zamilovala. Do té doby, než jsem ji poznala, jsem si ani neuvědomila, že jsem vlastně nikdy neměla ráda Záři, která nám byla představena v prvním díle. Nevím, co mi přesně udělala, ale opravdu jsem jí nepřišla na chuť, což mi ovšem nedošlo, dokud nebyla nahrazena Sisy. Nevím, jak se to ve třetím díle vyvine, ale upřímně doufám, že Sisy jen tak nezaleze do pozadí. Mám ji opravdu ráda a už se neskutečně klepu na závěr celé trilogie.
Úryvek:
Když se Gen se svou lidskou partou dostal do bezpečné vesnice, vypadalo to na růžový nový začátek. Jenomže já nejsem naivní a navíc mě i sama anotace připravila na to, že nic nebude tak, jak se na první pohled zdá. A taky že ne. Misie, do které se dostaly, mě opravdu neskutečně děsila. Se všemi těmi pravidly, mladými těhotnými dívkami, starými pupkáči a absolutně žádnými chlapci, mě to místo přimělo, aby se mi vybavila Hra o trůny a obydlí starého Crastera. Působilo to opravdu stejně, takže není divu, že jsem měla z toho místa husí kůži.
Jenomže já mám při čtení mrazivé pocity ráda, že jsem si celou knihu nesmírně užívala. Dychtivě jsem otáčela na další stránky, abych se dostala k nějakým odpovědím, které se postupem času odkrývaly. Ani zdaleka jsem se ale nedobrala ke všem odpovědím, které mě zajímají, takže si holt budu muset počkat na třetí a zároveň poslední díl.
Co se postav týče, byla jsem opravdu ráda, že se teď děj začal točit i kolem jiných charakterů než jen kolem Gena. Mám ho samozřejmě ráda, ale nelíbí se mi, když je kniha zaměřená jen a jen na jednu postavu, což v prvním díle tak bylo. Znali jsme v podstatě jen Gena a ostatní postavy mu hráli jen druhé housle. Teď se to změnilo, protože se po jeho boku objevila Sisy spolu s klukama, které jsem si všechny moc oblíbila. Epap mě sice místy vytáčel, ale když nakonec své chování vysvětlil a já ho pochopila, všechno jsem mu odpustila.
Největší plus u mě má Andrew ale zcela jistě za Sisy. V Honu byla opravdu jen výplní do příběhu, nebo mi alespoň nepřišlo, že by dostala kdovíjak velký prostor, ale v Kořisti si s ní autor pěkně vyhrál. A já si zamilovala. Do té doby, než jsem ji poznala, jsem si ani neuvědomila, že jsem vlastně nikdy neměla ráda Záři, která nám byla představena v prvním díle. Nevím, co mi přesně udělala, ale opravdu jsem jí nepřišla na chuť, což mi ovšem nedošlo, dokud nebyla nahrazena Sisy. Nevím, jak se to ve třetím díle vyvine, ale upřímně doufám, že Sisy jen tak nezaleze do pozadí. Mám ji opravdu ráda a už se neskutečně klepu na závěr celé trilogie.
Úryvek:
„Sněží.“
„Ne. Vážně?“
„Ano. Začalo asi před deseti minutami. Jen několik vloček.
Dopadly mi na tvář a na nos. Musíme být blíž k vrcholu, než jsme si
mysleli. Sníh by tak daleko nedoletěl.“
„Já neviděl ani necítil nic.“
„Myslím, že většina se jich přese mě nedostane.“
„No jo, o tvůj obří zadek se všecko zastaví.“
„Ha ha, to je ale legrace.“
„Chci jen říct, že odtud zespodu vypadá tak velký, až se
zdá, že tady způsobil úplně zatmění.“
Sisy na to nic neříká.
„Kdyby byl ještě o trochu větší, ucpal by nám přívod
vzduchu.“
Žebřík se trochu chvěje.
Nakonec se neudrží a vybuchne smíchy. „Přestaň,“ hihňá se. „Ty máš co
mluvit. Tvůj zadek tam dole je tak velký, že vypadá jako další člověk.“
„To se díváš na Jacoba.“
„Řekla jsem přestaň,“ říká a tiše se směje.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!
Pěkná recenze :D a teď ti jdu oponovat :D Mně se víc líbil první díl, víc mi sedlo zaměření na lov atd... A rozhodně mám radši Záři než Sisy :D
OdpovědětVymazatJinak souhlasím s Epapem a jsem strašně zvědavá, jak to bude v posledním díle :D
Tak vidíš, záleží na vkusu :D Mě první díl moc nebavil, zatímco tenhle jsem si užila nadmíru. A Záři jsem nikdy nepřišla na chuť, hlavně když se v prvním díle snažila Gena přesvědčit, aby nechali všechny děti pod kopulí umřít. To mě fakt naštvala :D Sisy je na druhou stranu naprosto zlatá.
VymazatJá teda v tomhle díle moc Sisy nemusela, připadalo mi, že vůbec nepřemýšlí :D protože jinak by musela vědět, jaký následky její chování bude mít (mluvím o Misii) oproti ní mi Záře přišla chytrá. No dobře, to s tou kopulí nebyla její nejsvětlejší chvilka, ale stejně ji mam radši :D. Ale fakt jsem zvědavá, co si Andrew vymyslel na závěr a měl by se snažit, protože očekávám hodně :D
VymazatJak říkám, je to otázka vkusu. Záře je hodně chytrá, to máš pravdu. Inteligenci jí neberu, jenom mi prostě není moc sympatická jako člověk. Sisy o věcech nepřemýšlí a jedná impulsivně, což je mi zase naopak nesmírně sympatické :)
Vymazat