Recenze: Past

Název: Past

Autor: Andrew Fukuda

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Hon #3
Počet stran: 352
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Fragment

Anotace: Jak zůstat naživu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?
Gen, Sisy, David a Epap společně se zbylými dívkami z Misie ujíždějí vlakem neznámo kam. Bojují o holý život a snaží se zachránit jeden druhého a současně svoji jedinou naději: lék. Vědí, že šance na uzdravení jejich blízkých a na lepší svět pro všechny existuje. Stačí jen dostat se k cíli a nevběhnout do pasti.
Osud Genovi chystá i další překvapení – znovu se setkává se Září, jeho první láskou a současně tím nejnebezpečnějším protivníkem…
Velkolepé finále skvělé trilogie od Andrewa Fukudy. 

Recenze:
Past, poslední díl Fukudovy upíří trilogie. Ze všech dílů je bezpochyby nejakčnější, nejobjemnější a celkově nejlepší! Zvěsti o tom, že se finálové knize předchozí díly nelepí ani na paty, ke mně došly ještě předtím, než jsem se sama pustila do čtení, ale než jsem si knihu přečetla, nechtěla jsem tomu věřit, abych potom neskončila zklamaná. Teď těm zvěstem ale musím dát za pravdu. Když si vzpomenu, jak jsem se horko těžko dostávala přes první díl, chce se mi smát, protože Past jsem slupla na posezení jako malinu a nešťastně se rozhlížela po přídavku, který bohužel už nepřijde. Což je na jednu stranu velká škoda, ale zase na tu druhou - skončit se má v nejlepším.

Zakončení téhle upířiny se tentokrát trochu lišilo, protože příběh nevyprávěl pouze Gen. Z takových sedmdesáti nebo i více procent ano, ale objevilo se tam i pár kapitol, které si vzaly do parády Záře se Sisy a to v těch chvílích, kdy nebyl Gen po ruce, aby mohl příběh odvyprávět za ně. Musím říct, že to pro mě bylo vítané zpestření. Záře mě sice stále štvala jako v předchozích dílech, ale za možnost poznat její dětství, ke kterému se vracela ve vzpomínkách, jsem byla vděčná a dokonce mi jí bylo i líto. Ta holka si toho prožila hodně, že se jejímu chování nemůžu divit. Ale na chuť jsem jí i přesto nepřišla a proto jsem byla opravdu ráda za přítomnost Sisy, která pro mě byla vždycky tím nejsvětlejším bodem celého děje. 

Celou dobu jsem byla napnutá, jak příběh skončí a jak se nakonec vysvětlí existence soumračníků a to, co přišlo, jsem opravdu ani v nejmenším nečekala. Dostalo mě to úplně stejně jako ve druhém díle pravý účel Misie (i když ten jsem v hloubi duše tušila). Měla jsem v hlavě spoustu teorií, jak by to mohlo skončit a přiznám se, že mě Andrew přehrál a opravdu překvapil. Vysnila jsem si sice konec, který by se mi zamlouval víc, ale díky tomu, že mě Andrew svým vlastním koncem skutečně ohromil, jsem nakonec moc ráda za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Žádný přehnaný happy-end, ale ani konec ve stylu Aliance (Divergence 3), protože jestli je něco, co nesnáším ještě víc než přehnané slaďárny, jsou to špatné konce, které mě zanechají rozebranou na kousíčky. 

Co mě ovšem trochu zdrtilo, byla Andrewova obliba zabíjet své postavy. Už v minulých dílech jsem se přesvědčila o tom, že se toho nebojí, ale musím říct, že teď se tedy pořádně rozjel a nezabíjel jen po desítkách nebo stovkách. Pche, to je přeci pro slabochy. On se do toho pustil hned po tisících a dokonce i milionech.

Ale i s ohledem na těch pár detailů, které se mi nelíbily, je pro mě Past doopravdy tím nejlepším dílem z celé trilogie a díky ní mám chuť si celou sérii přečíst znovu. Jednou na to určitě dojde a já se budu jako vždycky při opětovném čtení více soustředit na detaily, které mi při prvním čtení unikly. Už teď se moc těším na to, co nového v knihách najdu.

Úryvek:
„Neboj se,“ říká muž stojící přímo přede mnou. Chladným, nezaujatým, věcným hlasem. 
„Nechceme ti ublížit.“ 
„Teď už jsi v bezpečí,“ říká třetí muž. Zpod jeho tenkého horního rtu vykukuje pár ostrých špičáků. 
Vmžiku vyskakuju na nohy a narážím pěstí do měkké, zženštilé tváře. Muž padá k zemi, je odolný asi jako kopretina. Ale ti dva další se okamžitě vrhají ke mně, nedostatek síly si vynahrazují rychlostí. 
Jeden z nich drží injekční stříkačku. 
Vyrážím mu ji z ruky. Roztříští se a její obsah – temně zelená tekutina – se rozstříkne po stěně. Chystám se utéct mezerou mezi závěsy, ale ještě než přinutím nohy k pohybu, něco mě ze strany ostře bodne do krku. Popadnu nejbližšího muže za krk a odstrčím ho ke stěně. Jeho měsíční brýle narážející do stěny, praskají vedví a padají na podlahu.
Cítím, že mi něco visí z krku. Sáhnu po tom a vytáhnu to ven. Další stříkačka. Je úplně prázdná a ze špičky jehly visí temně zelená kapka.

 

 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!