Recenze: Hon

Název: Hon

Autor: Andrew Fukuda

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Hon #1
Počet stran: 304
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Fragment

Anotace: Jak zůstat naživu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?
Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.
Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější... 

Recenze:
Na tuhle upíří trilogii od Andrewa Fukudy jsem se hodně těšila. Všude jsem se dočítala, jak je skvělá a jak moc jsou z ní čtenáři nadšení. Pochopitelně jsem se proto nemohla dočkat, až se mi knihy také dostanou pod ruce. Musím se ovšem přiznat, že jsem čekala něco trochu jiného. 

Začátkem Honu jsem se nemohla vůbec prokousat, protože mi Andrewův styl moc neseděl. Rozhodně obdivuju jeho fantazii, ale na jeho formu upírů jsem si opravdu hrozně moc dlouho nemohla zvyknout. To, že jim vadí sluneční světlo, chápu. To, že zbožňují lidské maso a krev, taky, ale ten zbytek mi přišel strašně divný. V jeho podání jsem se musela nad upíry znechuceně ušklíbat, protože z nich udělal slintající, škrábající se kreatury, co neustále křupají hlavami. A ještě ke všemu si neříkají upíři, ale považují se za lidi. A skutečné lidi, kteří už skoro všichni vyhynuli, nazývají glupany. 

Tohle mi na začátku opravdu hrozně moc vadilo a přečetla jsem za den vždycky jen pár stránek. Pak jsem si na to naštěstí zvykla a děj se příjemně rychle rozjel. Objevila se akce a trocha toho násilí, takže jsem se nakonec od knížky nemohla odtrhnout a chtěla jsem vědět, jak to všechno dopadne. 

Hlavní hrdina Gen je člověk (nebo vlastně glupan), který ovšem žije mezi upíry, protože se dokázal v jejich prostředí adaptovat. Maže se máslem, aby mu slunce nikdy neopálilo kůži, všemožně zakrývá svůj lidský pach, snaží se nepotit, neusmívá se, nekašle, nekýchá, tváří se mrtvolně a bezvýrazně, dennodenně se holí, aby na něm nebyl jediný chloupek, a podstupuje další spoustu věcí, které ho drží v bezpečí. Dokud totiž bude vypadat jako jeden z nich, nic mu nehrozí. Ve chvíli, kdy zjistí, že je vlastně člověk, je s ním amen.

Všechno se ale zkomplikuje ve chvíli, kdy je vylosován jako jeden z účastníků lovu na poslední (údajně) žijící glupany, kteří jsou drženi v zajetí. Gen si uvědomuje toho, že není tak rychlý, jako upíři, že jeho špičáky jsou falešné a že nedokáže své vrstevníky jen tak sníst. Všemožně se proto snaží vymyslet, jak se z honu vyvléknout, aniž by na sebe strhnul pozornost nebo podezření. A zhorší se to ještě víc, když se s glupany seznámí a zjistí, že jsou vlastně docela fajn. Takže co teď?  

No, jak už jsem psala, začátek s autorovým podáním upírů mi opravdu nesednul, ale pak se to díky akčním scénám změnilo a já četla s chutí. V konečném výsledku se mi tedy kniha líbila, i když jsem to během prvních stránek nepředpokládala. Určitě si přečtu i následující díly (druhý je prý ještě lepší než první), abych věděla, jak Andrew celou sérii uzavře.

Úryvek:

„Rodiče nás nešetřili, nutili nás učit se rychle. Jako by se báli, že mají málo času. Jako kdyby tušili, že jednoho dne zmizí.“ 
„A co se s nimi stalo?“ 
„Jednoho dne zmizeli,“ říká Epap s potlačovaným vztekem v hlase. 
Dál mluví zase Sisy, tišším hlasem. „Asi před deseti lety. Dostali mapu s vyznačenou polohou ovocného sadu. Zdálo se nám to pochopitelně podezřelé, ale už několik týdnů jsme žádné ovoce nedostali. Rty a ústa jsme měli bolestivě popraskané. Z bezpečnostních důvodů nás rodiče přesvědčili, ať tady zůstaneme. Odešli s prvním úsvitem. Nikdy už se nevrátili.“ 
„A vás pět, vždyť vy jste tehdy museli být ještě malí,“ divím se. 
Než odpoví, na chvilku se odmlčí. „Benovi bylo jen několik týdnů. Jen tak tak přežil. A bylo nás víc než pět. Bylo nás devět.“ 
„A co ti čtyři?“ 
Se sklopenýma očima vrtí hlavou.
 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!