Autor: Lauren Oliver
Žánr: Dystopie, Young adultDíl: Delirium #3
Počet stran: 328
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Lena je v srdci revoluce. Bojuje proti společnosti, která prohlásila lásku za nemoc. Ale Divočina dávno není tím bezpečným přístavem, co bývala, protože vláda se rozhodla rebely zlikvidovat. K tomu má Lena hlavu a srdce vzhůru nohama, protože se vrátil někdo, o kom si myslela, že jej navždy ztratila…
Rekviem vypráví střídavě Lena a její nejlepší kamarádka Hana. Dívky, které žijí v zásadě vedle sebe, ale dělí je celý podivný svět. Najdou k sobě zase cestu? Jak skončí příběh o lásce, co je zakázaná tím nejhorším možným způsobem?
Ve chvíli, kdy jsem měla dočtené všechny recenzní výtisky a
měla jsem volnou ruku ve výběru knih, které jsem měla doma, ani na vteřinku
jsem nezaváhala a sáhla po třetím a zároveň také posledním dílu dystopické
trilogie Delirium. Byla jsem zvědavá, jak autorka celý příběh zakončí, a
nemohla jsem se dočkat, až to zjistím.
Zatímco ve druhém díle byly kapitoly s názvy Tehdy a Teď, v Rekviem autorka sáhla opět po novém stylu vyprávění. Nevrátila k počítání kapitol jako v Deliriu, ani se nevracela do minulosti jako v Pandemoniu. Rekviem totiž rozdělila na kapitoly patřící Leně a na kapitoly patřící Haně. To mě opravdu moc potěšilo, protože Hana mi v Pandemoniu nesmírně chyběla a strašně moc mě štvalo, že se tam ani jednou nemihla. Tady mi to Lauren Oliverová skvěle vynahradila, protože Hana dostala mnohem větší roli než kdy dřív. Jenom už bohužel nešlo o tu stranou Hanu, kterou jsme všichni znali a milovali. Tohle byla nová a hlavně „vyléčená“ Hana.
Bylo zvláštní najednou číst i z pohledu někoho, kdo už podstoupil zákrok, ale i tak jsem si nepřipadala, že čtu z pohledu zombíka. Léčba na Hanu totiž nefungovala přesně tak, jak měla. Ani náhodou se z ní nestala Lenina matka, se kterou léčba ani nehnula, protože Hana se doopravdy dost hmatatelně změnila, ale i tak se v ní občas objevila ta stará Hana, která mi tolik chyběla.
I přesto, že jsem Hanu „viděla“ moc ráda, mnohem radši jsem měla Leniny kapitoly, které byly bezesporu zajímavější a akčnější. Divočina už není, co bývala. Nežádoucích je čím dál víc a vyburcovávají se k odporům, z čehož mají Vyléčení strach. Proto taky posílají zástupy regulátorů za ploty do lesů a snaží se Nežádoucí vymítit. Venku je to tím pádem nebezpečnější než kdy dřív. A aby toho nebylo málo, Lena se musí vypořádat s návratem Alexe, kterého považovala za mrtvého. V cuku letu stojí uprostřed milostného trojúhelníku mezi Alexem a Julianem a nemá ani ponětí, co dělat.
Byla jsem šťastná jako blecha, když se Alex vrátil, a byla jsem
si jistá, že bude za Lenu bojovat. Jenže… Alex, který byl několik měsíců vězněn
v Kryptách, se změnil. Je zahořklý, mlčenlivý a na Lenu hnusný. Samozřejmě
jsem si byla celou dobu jistá, že to jenom hraje, aby uvolnil jí a Julianovi
cestu, ale i tak mě jeho chování zraňovalo stejně jako Lenu. A i přesto, že se
Alex tvářil vůči Leně lhostejně, žárlil a spolu s Julianem kolem sebe
kroužili jako dva naparující se kohouti na smetišti. Musím se přiznat, že jsem
se tomu smála a tyhle situace si užívala. Bylo to tak absurdní, že jsem si zkrátka nemohla pomoct.
V knize došlo k velké spoustě úmrtí, což se ale u dystopie musí očekávat. Dost mě ovšem překvapilo, když neustále umírali jen lidé, které jsem neznala, nebo lidé, u kterých jsem znala maximálně jméno. Žádná smrt mě nijak nezasáhla, až jsem začala věřit tomu, že to tak i zůstane. Nezůstalo. V poslední úseku došlo k jedné smrti, která mě opravdu dostala. Byla sice jen jedna, nikdo další nezemřel, ale ten člověk, kterého smrt postihla, si to v žádném případě nezasloužil, takže mě to pěkně sebralo.
Zakončení celé série mě… překvapilo. Nejsem si jistá, co jsem čekala, nejspíš nic zvláštního, ale rozhodně jsem si myslela, že dojde ke konci s hlavou a patou. Bohužel (nebo možná bohudík) jsme se dočkali jen té hlavy. Autorka Rekviem zakončila z velké části otevřeně. Samozřejmě se dá dost lehce domyslet, jak to asi po poslední knize pokračovalo, protože nám Lauren nechala načrtnuté body, ale i tak mě to trochu naštvalo. Otevřené konce z duše nenávidím. Ale věřím tomu, že si Nežádoucí vyboujují svobodu a všechno dopadne dobře. A protože vůbec netuším, zda Lauren přála Lenu Alexovi nebo Julianovi, tak je nejspíš dobře, že nám nedala žádnou jasnou scénu, díky které bychom vydedukovali, který z chlapců ji nakonec získá. Já jakožto zarytá fanynka Alexe vím, že to vyhrál on.
I přes otevřený konec se mi ale Rekviem líbilo víc než Pandemonium. Druhý díl mě po Deliriu lehce zklamal, ale Rekviem to vyšvihlo zase zpátky nahoru. A navíc jsem se dočkala i odpovědí na otázky, které mě pronásledovaly už od prvního dílu. Třeba jak to bylo s Leninou matkou, proč Lenina sestra Rachel musela podstoupit léčbu dřív, co se stalo s Leninou rodinou po jejím útěku a taky to, jak regulátoři přišli na dům, ve kterém se Lena s Alexem scházela. Při čtení prvního dílu mě samozřejmě napadlo, jak je možné, že na ně přišli, když byli tak opatrní, ale později jsem na to úplně zapomněla a neřešila to. Když se ta otázka teď zpětně znovu otevřela a já zjistila, jak to ve skutečnosti bylo, musela jsem zírat s pusou dokořán. Ani trošku jsem to nečekala!
Úryvek:
„Kde je Julian?“ vyptávám se dál. „A Alex?“
Další odmlka. Teď pro změnu potlačuje smích Hunter. Rozhodně musí být opilý – po tvářích se mu rozlévají zářivě červené skvrny.
„Venku,“ odvětí Bram a pak už tomu nedokáže zabránit a zachrochtá smíchy. Hunter se okamžitě rozchechtá taky.
„Venku? Spolu?“ Vstanu. Jsem zmatená a začínám být i podrážděná. „Co tam dělají?“ naléhám dál, když ani jeden nezareaguje.
Bram se ze všech sil snaží ovládnout. „Julian se chtěl naučit bojovat –“
„A Alex se nabídl, že ho to naučí,“ dokončí Hunter a oba se znova prohnou smíchy.
Poleje mě horko, pak mi po zádech přejede mráz. „Co to má sakra být?“ vybuchnu a můj vzteklý tón je konečně umlčí. „Proč jsi mě nevzbudil?“ osopím se na Huntera. Nečekám, že by tomu Bram rozuměl, ale Hunter je můj kamarád a je moc citlivý na to, aby si nevšiml napětí mezi Alexem a Julianem.
Hunter se na vteřinu zatváří provinile. „No tak, Leno, vždyť o nic nejde…“
Mám moc velký vztek na to, abych odpověděla. Najdu na jedné z polic baterku a vydám se ke schodům.
Zatímco ve druhém díle byly kapitoly s názvy Tehdy a Teď, v Rekviem autorka sáhla opět po novém stylu vyprávění. Nevrátila k počítání kapitol jako v Deliriu, ani se nevracela do minulosti jako v Pandemoniu. Rekviem totiž rozdělila na kapitoly patřící Leně a na kapitoly patřící Haně. To mě opravdu moc potěšilo, protože Hana mi v Pandemoniu nesmírně chyběla a strašně moc mě štvalo, že se tam ani jednou nemihla. Tady mi to Lauren Oliverová skvěle vynahradila, protože Hana dostala mnohem větší roli než kdy dřív. Jenom už bohužel nešlo o tu stranou Hanu, kterou jsme všichni znali a milovali. Tohle byla nová a hlavně „vyléčená“ Hana.
Bylo zvláštní najednou číst i z pohledu někoho, kdo už podstoupil zákrok, ale i tak jsem si nepřipadala, že čtu z pohledu zombíka. Léčba na Hanu totiž nefungovala přesně tak, jak měla. Ani náhodou se z ní nestala Lenina matka, se kterou léčba ani nehnula, protože Hana se doopravdy dost hmatatelně změnila, ale i tak se v ní občas objevila ta stará Hana, která mi tolik chyběla.
I přesto, že jsem Hanu „viděla“ moc ráda, mnohem radši jsem měla Leniny kapitoly, které byly bezesporu zajímavější a akčnější. Divočina už není, co bývala. Nežádoucích je čím dál víc a vyburcovávají se k odporům, z čehož mají Vyléčení strach. Proto taky posílají zástupy regulátorů za ploty do lesů a snaží se Nežádoucí vymítit. Venku je to tím pádem nebezpečnější než kdy dřív. A aby toho nebylo málo, Lena se musí vypořádat s návratem Alexe, kterého považovala za mrtvého. V cuku letu stojí uprostřed milostného trojúhelníku mezi Alexem a Julianem a nemá ani ponětí, co dělat.
 |
| zdroj |
V knize došlo k velké spoustě úmrtí, což se ale u dystopie musí očekávat. Dost mě ovšem překvapilo, když neustále umírali jen lidé, které jsem neznala, nebo lidé, u kterých jsem znala maximálně jméno. Žádná smrt mě nijak nezasáhla, až jsem začala věřit tomu, že to tak i zůstane. Nezůstalo. V poslední úseku došlo k jedné smrti, která mě opravdu dostala. Byla sice jen jedna, nikdo další nezemřel, ale ten člověk, kterého smrt postihla, si to v žádném případě nezasloužil, takže mě to pěkně sebralo.
Zakončení celé série mě… překvapilo. Nejsem si jistá, co jsem čekala, nejspíš nic zvláštního, ale rozhodně jsem si myslela, že dojde ke konci s hlavou a patou. Bohužel (nebo možná bohudík) jsme se dočkali jen té hlavy. Autorka Rekviem zakončila z velké části otevřeně. Samozřejmě se dá dost lehce domyslet, jak to asi po poslední knize pokračovalo, protože nám Lauren nechala načrtnuté body, ale i tak mě to trochu naštvalo. Otevřené konce z duše nenávidím. Ale věřím tomu, že si Nežádoucí vyboujují svobodu a všechno dopadne dobře. A protože vůbec netuším, zda Lauren přála Lenu Alexovi nebo Julianovi, tak je nejspíš dobře, že nám nedala žádnou jasnou scénu, díky které bychom vydedukovali, který z chlapců ji nakonec získá. Já jakožto zarytá fanynka Alexe vím, že to vyhrál on.
I přes otevřený konec se mi ale Rekviem líbilo víc než Pandemonium. Druhý díl mě po Deliriu lehce zklamal, ale Rekviem to vyšvihlo zase zpátky nahoru. A navíc jsem se dočkala i odpovědí na otázky, které mě pronásledovaly už od prvního dílu. Třeba jak to bylo s Leninou matkou, proč Lenina sestra Rachel musela podstoupit léčbu dřív, co se stalo s Leninou rodinou po jejím útěku a taky to, jak regulátoři přišli na dům, ve kterém se Lena s Alexem scházela. Při čtení prvního dílu mě samozřejmě napadlo, jak je možné, že na ně přišli, když byli tak opatrní, ale později jsem na to úplně zapomněla a neřešila to. Když se ta otázka teď zpětně znovu otevřela a já zjistila, jak to ve skutečnosti bylo, musela jsem zírat s pusou dokořán. Ani trošku jsem to nečekala!
Úryvek:
„Kde je Julian?“ vyptávám se dál. „A Alex?“
Další odmlka. Teď pro změnu potlačuje smích Hunter. Rozhodně musí být opilý – po tvářích se mu rozlévají zářivě červené skvrny.
„Venku,“ odvětí Bram a pak už tomu nedokáže zabránit a zachrochtá smíchy. Hunter se okamžitě rozchechtá taky.
„Venku? Spolu?“ Vstanu. Jsem zmatená a začínám být i podrážděná. „Co tam dělají?“ naléhám dál, když ani jeden nezareaguje.
Bram se ze všech sil snaží ovládnout. „Julian se chtěl naučit bojovat –“
„A Alex se nabídl, že ho to naučí,“ dokončí Hunter a oba se znova prohnou smíchy.
Poleje mě horko, pak mi po zádech přejede mráz. „Co to má sakra být?“ vybuchnu a můj vzteklý tón je konečně umlčí. „Proč jsi mě nevzbudil?“ osopím se na Huntera. Nečekám, že by tomu Bram rozuměl, ale Hunter je můj kamarád a je moc citlivý na to, aby si nevšiml napětí mezi Alexem a Julianem.
Hunter se na vteřinu zatváří provinile. „No tak, Leno, vždyť o nic nejde…“
Mám moc velký vztek na to, abych odpověděla. Najdu na jedné z polic baterku a vydám se ke schodům.
0 komentářů:
Okomentovat
Máš-li něco na srdci či na jazyku, střílej. Za každý komentář budu vděčná, beru i kritiku ;)