Recenze: Pandemonium

Název: Pandemonium

Autor: Lauren Oliver

Žánr: Dystopie, Young adult
Díl: Delirium #2
Počet stran: 302
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Po útěku se Lena ocitne v Divočině a musí se smířit s faktem, že vše, co doposud prožila, lidi, co znala – to všechno je už jen minulost a neexistuje žádné předtím. Připojuje se ke skupině Nežádoucích, kteří mají v úmyslu proniknout do světa „za plotem“, kde se zúčastní velké demonstrace. Tu uspořádal ABAD – Amerika bez amor deliria – organizace hlásající nevyhnutelnost léčby. Když se však Lena setká s Julianem, synem zakladatele ABADu, klukem, jenž zosobňuje všechny její hodnoty, ani netuší, že se jejich osudy zkříží víc, než by si kdy pomyslela.

Recenze:

Na druhý díl Deliria jsem se strašně těšila. Sice jsem ho nepřečetla za chvíli jako právě Delirium, ale to bylo z toho důvodu, že jsem knížku odložila pokaždé, když mi dorazil nějaký recenzní výtisk, kterým dávám za každých okolností přednost. Jakmile jsem ale měla recenzáky za sebou, pustila jsem se do pokračování. 

Pandemonium je rozdělené na dvě časové linie. V celé knize se střídají kapitoly s nadpisy Tehdy a Teď. V kapitolách Tehdy se seznamujeme s událostmi, které následovaly po Lenině útěku z Portlandu. Hned první věta navazuje vlastně hned na konec Deliria, takže nejsme ochuzeni o žádný průběh, jak si Lena zvykala na Divočinu a seznamovala se s novými lidmi.
V kapitolách Teď jsme ovšem prožívali Lenin příběh, který se odehrával rok a půl po jejím útěku do Divočiny. Je v New Yorku, kde se vydává za jednu z Vyléčených, zatímco ve skutečnosti patří k Odboji a k Nežádoucím. 

Většinou mám mnohem radši popisy přítomnosti, než návraty do minulosti, ale zrovna tady jsem to měla přesně naopak. Mnohem víc mě bavily části, kdy se Lena sžívala s novou situací, hladem a hlavně ztrátou Alexe. U té poslední části jsem trpěla spolu s ní. Protože když ona bojovala se zimou nebo tvrdou podlahou, já byla hezky zachumlaná v peřině ve své měkké postýlce. Když bojovala s hladem, s klídkem jsem si ukusovala namazaný chleba. Ale když Lena myslela na Alexe nebo kvůli němu brečela, byla jsem stejně bezbranná jako ona. Jeho jsem si totiž domů přivolat nedokázala.

Na všechny nové postavy jsem si hodně rychle zvykla a oblíbila si je. Hlavně Tacka a Huntera. Jediný, s kým jsem měla ze začátku trochu problém, byla Raven. Získala si mě teprve až ve chvíli, kdy mi dovolila nahlédnout pod tu svoji tvrdou slupku, abych ji pochopila. Teď ji díky tomu zbožňuju. 

I přesto, že jsem měla všechny ty nováčky ráda, mi ale chyběli jistí jedinci z jedničky. Stále jsem doufala, že se třeba v průběhu děje někdy setkám s Hannou, což se bohužel nestalo. Chyběla mi tam, i když se musím přiznat, že jsem na ni v průběhu čtení zapomněla a zvykla si na její nepřítomnost. Na koho jsem ale zapomenout nedokázala, byl Alex. Ten mi tam chyběl opravdu hodně! 

Dostali jsme za něj sice náhradu v podobě Juliana, kterého jsem si nakonec i docela oblíbila, ale ani náhodou to není Alex, takže mě jím autorka vůbec neuchlácholila. Neumím si představit, že bych jednou změnila názor a fandila Julianovi namísto Alexe. Pro mě zkrátka vede a vždycky bude vést Alex! 

Jsem hodně zvědavá na třetí díl a těším se na něj. V tuhle chvíli čtu opět recenzní výtisky, ale však ono na Rekviem taky dojde. Pandemonium mě nezklamalo, jak spoustu lidí tvrdilo, ale rozhodně je to z mého pohledu slabší dílo, než Delirium. Doufám, že Rekviem tu kvalitu zase zpátky zvedne.

Úryvek:

„Kdo doopravdy jsem, je teď jedno. Nepotřebuješ vědět, odkud opravdu pocházím. Ale Lena Morgan Jonesová je vymyšlená. I tohle“ – dotknu se prsty kůže na svém krku, přejedu jimi po trojcípé jizvě – „tohle je taky lež.“ 

Julian stále mlčí, ale posunul se po zemi ještě dál ode mě, takže teď sedí opřený o zeď, s ohnutými koleny, dlaně přitisknuté k zemi. Vypadá to, že kdyby mohl, vyskočí a rozeběhne se pryč. 

„Vím, že právě teď nemáš moc důvod mi věřit,“ pokračuju, „ale prosím, zkus to. Když tu zůstaneme, zabijou nás. Já nás dokážu dostat ven, ale budu potřebovat tvoji pomoc.“ 

V mých slovech je otázka, takže se zarazím a čekám, co mi Julian odpoví. 

Dlouho je mezi námi ticho. Nakonec Julian zachraptí. „Ty.“ 

Zášť v jeho hlase mě překvapí.