Recenze: Bílý tesák

Název: Bílý tesák

Autor: Jack London

Žánr: Dobrodružný román
Počet stran: 248
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Omega
Koupit: e-shop Dobrovský

Anotace: Příběh Bílého tesáka se odehrává během zlaté horečky na sklonku devatenáctého století v Kanadě a západní části Spojených států. V tomto dobrodružném a romantickém prostředí má čtenář možnost sledovat osudy vlka, který se snaží přežít a přizpůsobit neustálým změnám svého okolí. Může se divoká šelma stát věrným přítelem člověka? Dokáže rozlišit dobro a zlo? Je obyčejné zvíře schopné najít smysl života? Co charakter formuje silněji, láska nebo násilí? Nesmrtelný příběh vlka mezi lidmi patří mezi ty výjimečné knihy, které si vychutná jak teenager, tak dospělý s mnoha životními zkušenostmi. Kniha několikrát inspirovala filmaře, ale jejich zpracování nikdy nedosáhla kvality a hloubky tištěné předlohy.

Recenze:
Ještě předtím, než jsem se do Bílého tesáka pustila, jsem věděla, že to bude úplně jiná kniha, než ty, které jsem dosud přečetla. To se mi potvrdilo hned na začátku, ačkoliv první kapitola byla naprosto odlišná od zbytku knihy. Hned na první stránce se totiž čtenáři setkají se dvěma muži, kteří prchají drsnou zmrzlou krajinou do bezpečí města, aby se schovali před hladovou smečkou vlků. Tento začátek mě proto přesvědčil o tom, že bude celý příběh Bílého tesáka vyprávěn z pohledu lidí, kteří ho budou pozorovat při vývoji. 

Nemohla jsem se ale víc plést. 

Hned po několika stránkách se celý styl vyprávění otočil a já se ocitla v divokém lese s rezavou vlčicí, která měla každou chvílí porodit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že Bílý tesák je zcela jinou knihou ve všech směrech. Pokud totiž nepočítám dětské pohádky, ve kterých ovšem zvířata umí mluvit, nikdy jsem nečetla nic, kde by bylo hlavním hrdinou zvíře bez možnosti použití přímé řeči. Není proto divu, že jsem z toho měla strach, protože na příběhy bez mluvení opravdu nejsem zvyklá. Nebála jsem se ovšem dlouho a Bílý tesák se mi zaryl hluboko pod kůži. 

Stala jsem se svědkem jeho narození a jeho růstu. Viděla jsem ho před očima, jak se poprvé napil matčina mléka, jak poprvé rozlepil oči, jak poprvé uviděl jeskyni, ve které ho

zdroj: česká televize

matka držela. A taky jsem byla u něj, když poprvé vystrčil čumák do slunečního svitu a začal prozkoumávat svět. Bylo opravdu zvláštní číst o vlkovi, kterého nesledoval žádný člověk, jež by jeho příběh vyprávěl. 

Neustále jsem žasla nad tím, jak to Jack London dokázal takhle perfektně napsat. Chvílemi jsem dokonce i přemýšlela nad tím, jestli náhodou několik měsíců nežil mezi vlky, aby se naučil jejich způsobům. Opravdu jsem to nechápala, což pro mě bylo ale tím největším lákadlem. Pokud nejsem schopná uvěřit dokonalé schopnosti autorova popisu, je to vždycky známka jeho nevídaných kvalit. A Jack London je nesmírně kvalitní spisovatel, co si budeme povídat. 

Při čtení Bílého tesáka mě neustále zachvacovaly silné emoce. Jednou jsem byla šťastná, když vlček z něčeho vyvázl živý, jindy jsem se smála při představě jeho nemotorného pádu a jindy se mi zase chtělo brečet, když zůstal Bílý tesák sám a opuštěný. Ty nejhlubší pocity mě ale bezpochyby zasáhly ve chvíli, kdy bylo Bílému tesákovi ubližováno. To jsem byla opravdu v ráži a nevěděla jsem, jestli mám spíš fňukat zoufalstvím nebo běsnit hněvem. Přísahám, že kdyby se mi dostal pod ruce Hezoun, tak mu bez zaváhání zakroutím krkem. Nikdy se nesmířím s týráním zvířat.

Bílý tesák toho během prvních tří let života prožil opravdu hodně a nejednou změnil majitele (nebo taky boha, za které Bílý tesák lidi považoval). Jeho prvním páníčkem byl indián Šedý bobr, kterému se jako prvnímu podařilo Bílého tesáka zkrotit. A podařilo se mu to z toho důvodu, že náš hlavní hrdina nebyl stoprocentním vlkem. Z matčiny strany v něm totiž v jedné jeho čtvrtině dřímal pes, který mu umožnit naučit se poslouchat. Doteď jsem se nerozhodla, jestli bych mu spíš přála, aby se s lidmi nikdy nesetkal a zůstal žít ve svobodné divočině, kde by byl šťastný, ale zase na druhou stranu, kdyby neprošel vším tím zlým, nikdy by se neocitl po boku pana Scotta, kterého jsem milovala snad ještě víc než samotný Bílý tesák. 

Ať tak nebo tak, Bílý tesák je neskutečně krásná kniha, která každého čtenáře donutí přemýšlet nad lidskou krutostí. Příběh byl napěchovaný emocemi, které mě při čtení ani na chvíli nepustily. Jediné mínus, které jsem na příběhu dokázala najít, bylo neustálé omílání některých skutečností dokola. Z jakého důvodu jsem si musela v jedné kapitole čtyřikrát přečíst informaci o tom, že se Bílý tesák stával čím dál divočejší? Tohle mě vážně lehce iritovalo, protože mě nikdy nebavilo číst nebo slyšet něco opakovaně, ale naštěstí to byl opravdu jediný zápor, který jsem na knížce našla.

Úryvek: 
„Poslouchejte,“ vykřikl psovod jednou při večeři. 
Weedon Scott naslouchal. Dveřmi bylo slyšet tiché, úzkostlivé kňučení, jako polohlasné vzlykání, které sotva bylo slyšitelné. Pak přišlo dlouhé čenichání, když se Bílý tesák ujišťoval, že jeho bůh je dosud uvnitř a nezmizel tajemným a samotářským útěkem. 
„Myslím, že vlk chce s vámi,“ pravil psovod. 
Weedon Scott se podíval na svého společníka očima, které skoro prosily, ačkoliv to jeho slova popírala. 
„Co u čerta, budu dělat s vlkem v Kalifornii?“ ptal se. 
„To si také říkám,“ odpověděl Matt. „Co u čerta, byste dělal s vlkem v Kalifornii?“ 
Ale to Weedon Scotta nijak neuspokojilo. Zdálo se mu, že ho Matt odsuzuje.

 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega. Moc si toho vážím!