Autor: Lauren Oliver
Žánr: Dystopie, Young adultDíl: Delirium #1
Počet stran: 349
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Schází devadesát pět dní, jenže Leně se stane něco nemyslitelného: Zamiluje se.
Trilogie Delirium má
takovou velkou fanouškovskou základnu a tolik kladných recenzí, že jsem si ji
zkrátka musela přečíst. Když jsem proto byla na návštěvě naší městské knihovny
a zjistila jsem, že tam mají všechny tři
díly najednou, zahrála jsem si na hamounka a všechny je popadla. A je mi jedno,
že mám na jejich přečtení jen měsíc spolu se všemi recenzními výtisky. Já tuhle
trilogii zkrátka přečtu!
U první knihy –
Delirium – mi chvíli trvalo, než jsem se začetla. Byla jsem z toho taková
rozčarovaná a nebyla si jistá, co si o tom mám myslet, ale velmi brzy mě to
přešlo a já věděla, že tahle kniha je přesně mým šálkem kávy. Miluju dystopii,
ten žánr je zkrátka neuvěřitelný!
Neumím si představit žít ve světě, v jakém Lena žije. Život, kde je dán zákon, že po dovršení osmnácti let musíte jít povinně na operaci mozku, aby vám z něho vyoperovali schopnost milovat a toužit, je fakt šílený. Obdivuju autorku, že ji to napadlo a jak perfektně a detailně si svůj vlastní svět vytvořila a popsala. Je to opravdu skvělý nápad.
Lena je nesmírně sympatická hrdinka a líbilo se mi, jak rychle dokázala obrátit strany. To sice ve většině případů není zrovna pěkná vlastnost, ale vzhledem k tomu, že si vybrala lásku namísto věznění v nalinkované budoucnosti, ve které vám nakážou i to, kolik máte mít dětí, a manžela vám přidělí, jsem byla šťastná za to, jak kvapně se rozhodla proti tomuhle systému vzepřít.
Její nejlepší kamarádka Hana byla perfektní hned v první scéně. Nebála se říct, co si myslí, a riskování jí nebylo cizí. Zbožňovala jsem její rebelující nálady, protože jsem v hloubi duše pořádný srab, takže mám hrdinky, které se nebojí a vedou si svoji soukromou malou (nebo i velkou) revoluci, nesmírně ráda.
No a pak je tu samozřejmě Alex. To je takové zlatíčko, že zůstávám zcela beze slov. Nedokážu o něm napsat absolutně ani ťuk, protože je zkrátka dokonalost sama!
Čtení celé knihy jsem si užívala a než jsem se vzpamatovala, byla jsem na konci. A musím se přiznat, že zakončení Deliria mě pořádně vyšťavilo. V posledním týdnu jsem měla takové divné a přecitlivělé období, takže jsem se tentokrát neudržela a knížka mě na konci rozbrečela. To se mi moc často nestává, protože jsem flegmatik a většinou nad každou špatnou věcí jen mávnu rukou a řeknu si, že bude líp. A dojemné scény mě rozbrečet nedokážou vůbec, na to není moje povaha stavěná. Deliriu se to ovšem povedlo a já se vyloženě klepu na druhý díl, abych věděla, jak celý příběh dopadne (i když trochu očekávám, že i dvojka skončí pořádně otevřeně a já se budu zase pro změnu klepat na trojku).
Neumím si představit žít ve světě, v jakém Lena žije. Život, kde je dán zákon, že po dovršení osmnácti let musíte jít povinně na operaci mozku, aby vám z něho vyoperovali schopnost milovat a toužit, je fakt šílený. Obdivuju autorku, že ji to napadlo a jak perfektně a detailně si svůj vlastní svět vytvořila a popsala. Je to opravdu skvělý nápad.
Lena je nesmírně sympatická hrdinka a líbilo se mi, jak rychle dokázala obrátit strany. To sice ve většině případů není zrovna pěkná vlastnost, ale vzhledem k tomu, že si vybrala lásku namísto věznění v nalinkované budoucnosti, ve které vám nakážou i to, kolik máte mít dětí, a manžela vám přidělí, jsem byla šťastná za to, jak kvapně se rozhodla proti tomuhle systému vzepřít.
Její nejlepší kamarádka Hana byla perfektní hned v první scéně. Nebála se říct, co si myslí, a riskování jí nebylo cizí. Zbožňovala jsem její rebelující nálady, protože jsem v hloubi duše pořádný srab, takže mám hrdinky, které se nebojí a vedou si svoji soukromou malou (nebo i velkou) revoluci, nesmírně ráda.
No a pak je tu samozřejmě Alex. To je takové zlatíčko, že zůstávám zcela beze slov. Nedokážu o něm napsat absolutně ani ťuk, protože je zkrátka dokonalost sama!
Čtení celé knihy jsem si užívala a než jsem se vzpamatovala, byla jsem na konci. A musím se přiznat, že zakončení Deliria mě pořádně vyšťavilo. V posledním týdnu jsem měla takové divné a přecitlivělé období, takže jsem se tentokrát neudržela a knížka mě na konci rozbrečela. To se mi moc často nestává, protože jsem flegmatik a většinou nad každou špatnou věcí jen mávnu rukou a řeknu si, že bude líp. A dojemné scény mě rozbrečet nedokážou vůbec, na to není moje povaha stavěná. Deliriu se to ovšem povedlo a já se vyloženě klepu na druhý díl, abych věděla, jak celý příběh dopadne (i když trochu očekávám, že i dvojka skončí pořádně otevřeně a já se budu zase pro změnu klepat na trojku).
Úryvek:
„Počkej!“ kluše za
mnou.
„Co to děláš?“ obrátím se na něj a znovu mě šokuje, jak sebevědomě můj hlas zní, vzhledem k tomu, že moje srdce buší a skáče jako o závod. Možná že tohle je ten způsob, jak se bavit s kluky – musím být permanentně naštvaná.
„Co tím myslíš?“ Oba jsme z toho stoupání trochu zadýchaní, ale Alex se i tak dokáže usmívat. „Jen si s tebou chci popovídat.“
„Sleduješ mě,“ založím si ruce na hrudi, což mi dodá pocit, že je mezi námi nějaká překážka. „Už zase mě sleduješ.“
A je to. Alex ustoupí o krok dozadu, a já cítím chvilkový škodolibý záblesk radosti, že jsem ho překvapila. „Už zase?“ opakuje po mně. Jsem ráda, že pro jednou to nejsem já, kdo koktá a nedokáže ze sebe vypravit slovo.
„Přijde mi trochu zvláštní, že tě celý život vůbec neznám a najednou tě potkávám úplně všude,“ vyletí ze mě. Neměla jsem v plánu tohle říct – vlastně mi to vůbec zvláštní nepřipadalo – ale ve chvíli, kdy jsou ta slova venku, mi dojde, že to je pravda.
Chvíli mám dojem, že se Alex naštve, ale k mému údivu jen zakloní hlavu a rozesměje se, dlouze a nahlas, a křivka jeho tváří a brady a nosu vypadá v měsíčním světle jako postříbřená.
„Co to děláš?“ obrátím se na něj a znovu mě šokuje, jak sebevědomě můj hlas zní, vzhledem k tomu, že moje srdce buší a skáče jako o závod. Možná že tohle je ten způsob, jak se bavit s kluky – musím být permanentně naštvaná.
„Co tím myslíš?“ Oba jsme z toho stoupání trochu zadýchaní, ale Alex se i tak dokáže usmívat. „Jen si s tebou chci popovídat.“
„Sleduješ mě,“ založím si ruce na hrudi, což mi dodá pocit, že je mezi námi nějaká překážka. „Už zase mě sleduješ.“
A je to. Alex ustoupí o krok dozadu, a já cítím chvilkový škodolibý záblesk radosti, že jsem ho překvapila. „Už zase?“ opakuje po mně. Jsem ráda, že pro jednou to nejsem já, kdo koktá a nedokáže ze sebe vypravit slovo.
„Přijde mi trochu zvláštní, že tě celý život vůbec neznám a najednou tě potkávám úplně všude,“ vyletí ze mě. Neměla jsem v plánu tohle říct – vlastně mi to vůbec zvláštní nepřipadalo – ale ve chvíli, kdy jsou ta slova venku, mi dojde, že to je pravda.
Chvíli mám dojem, že se Alex naštve, ale k mému údivu jen zakloní hlavu a rozesměje se, dlouze a nahlas, a křivka jeho tváří a brady a nosu vypadá v měsíčním světle jako postříbřená.
Pěkná recenze! Delirium mám rozčtené už nějakou dobu, ale nějak se do něj nemůžu začíst... Uvidíme :)
OdpovědětVymazatDěkuju :) Jak jsem psala, mně taky chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale pak se mi to podařilo a nemohla jsem se odtrhnout :)
VymazatDelirium se mi taky hrozně moc líbilo! Z druhého dílu už jsem nebyla tak nadšená jako z prvního, a ke konci jsem už byla spíše naštvaná z toho, jakým směrem se to vyvíjelo... Kvůli tomu se mi teď vůbec nechce začíst do třetího dílu, který mi doma už dlouho leží, protože čekám, že z ukončení série moc nadšená nebudu, podle těch recenzí, co jsem doposud četla... No uvidím, třeba se pletu. Doufám :-)
OdpovědětVymazatNo každopádně už bych si ten poslední díl měla přečíst, nemám ráda, když mám nedokončené série :D
Jsem zvědavá, jak se ti bude líbit druhý díl.
PS: Joo, Alex je nejlepší! :-))
Taky jsem zvědavá a samozřejmě očekávám, že druhý díl nedostojí kvalitám jedničky, takže mě to snad moc nezklame. A já si trojku určitě přečtu hned potom, protože mám všechny díly teď doma a přečíst je musím, abych je mohla vrátit do knihovny :D
VymazatPěkná recenze :D Delirium jsem přečetla a dost se mi líbilo :D. Bohužel k druhému dílu jsem se ještě nedostala, ale snad časem...
OdpovědětVymazatDěkuju :) Já druhý díl zrovna rozečetla, ale přišel mi recenzní výtisk, kterému musím dát přednost, takže Pandemonium na chvíli odkládám ;)
Vymazat