Recenze: Ztracené příběhy

Název: Ztracené příběhy
Autor: John Flanagan 
Žánr: Fantasy 
Díl: Hraničářův učeň #11
Počet stran: 408
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Egmont 

Anotace: Většina legend Araluenu, od útěku hraničářského učně Willa ze Skandie až po Horácovu cestu do Nihon-džinu, od příběhu, jak princezna Kasandra přišla ke jménu Evanlyn, až po příběh o Alyssině věznění na hradě Macindawu, je dobře známá. Ale co ztracené příběhy – ty, o kterých lidé slýchali, ale dosud nebylo možné dokázat, jestli jsou pravdivé? Odpovědi byly nedávno konečně nalezeny v ruinách malého domku na okraji lesa… Co dělal Gilan, když se Halt s Horácem vypravili do Skandie zachránit Willa? Řekl Halt Willovi skutečnou pravdu o jeho rodičích? Co se stane s hraničářskými koni, kteří už jsou příliš staří na to, aby zvládli náročnou službu? Oženil se Horác s Kasandrou? Na tyto a mnohé další otázky dávají odpověď ztracené příběhy z araluenských legend.

Recenze:

Příběh bývalého hraničářova učně – teď už ale plnohodnotného, samostatného hraničáře – Willa Dohody a jeho přátel se až do jejich výpravy do Nihon-džinu omílá ve všech možných zvěstech, legendách i dochovaných knihách, které znají lidé i o několik stovek let později. Co se ale s nimi všemi dělo, když se vrátili zpět do Araluenu? Právě na to odpovídají Ztracené příběhy, v pořadí již jedenáctý díl Hraničářova učně a zároveň povídkový soubor, doplňující celou sérii.

Jak proběhla svatba princezny Evanlyn a Horáce? Co dělal Gilan, když Halt s Willem byli zrovna ve Skandii? Jak se Halt seznámil s Willovými rodiči? Co se děje s hraničářskými koňmi, když doslouží a musí být vyměněni za mladší a schopnější potomky? Jak se vlastně Halt k hraničářům před lety dostal a jak se seznámil s Crowleym? Zatančil si Will s Alyss konečně svatební tanec, nebo je něco opět vyrušilo jako kdysi na svatbě Halta s Paulinou? A co vůbec bylo s Willem a Alyss dál? Vzali se nakonec? Na všechny tyto (a mnohé další) otázky kniha odpoví.

Musím říct, že já jsem se na Ztracené příběhy hodně těšila. Povídkové soubory mám dost v oblibě, vždycky je to mě neskutečně milý a krásný bonus k sérii, kterou jsem si oblíbila, a ráda se do ní prostřednictvím kratičkých povídek zase na chvíli navrátím. A Ztracené příběhy mě rozhodně nezklamaly. Soustředily se na širokou škálu postav i časových údajů, takže se čtenáři dočkaly střípků opravdu skoro ze všeho, co je ještě mohlo k příběhu zajímat.

Velmi ráda jsem si přečetla něco o mladém Haltovi s Crowleym, jejichž povídka mě silně nalákala na prequel První roky, který sleduje jejich příběh. Stejně tak jsem byla šťastná, že jsem opět viděla Gilana nebo Jenny, kteří v sérii nedostali zrovna moc prostoru, což mě vždycky mrzelo – obzvlášť u toho Gilana, kterého jsem si zamilovala hned s jeho prvním příchodem a pak vždycky nedočkavě vyhlížela, kdy se znovu objeví. Každá povídka měla něco do sebe, nebyla jsem zklamaná ani jednou z nich, protože měly všechny co nabídnout.

Stejně jako u předešlých dílů jsem si během povídek užila mnoho dobrodružství i akčních scén, spoustu humoru, protože Halt s Willem opět perlili a chrlili jednu hlášku za druhou, a tentokrát jsem si i lehce poplakala. Ztracené příběhy mě totiž dokázaly dostat do velmi sentimentální nálady a já nedokázala uvěřit, že už ta úžasná série končí. Obzvlášť povídka s Willem a Cukem byla velmi dojemná a já se nedokázala ubránit slzám. Byla to opravdu nádherná kniha a já jsem moc ráda, že ji John Flanagan napsal. Povídkové soubory mi vždycky dělají obrovskou radost!

Úryvek: 

„Ne! Ne! Ne!“ volal Halt a třepal před sebou oběma rukama. „To stačí! Už dost!“

„Stalo se něco?“ dotčeně se zeptal Will.

Halt protočil panenky. „Ano, něco se stalo! Zní to, jako bys spolknul slovník a pak ho zase vyzvracel!“

„Halte, nebuď hrubý,“ vmísila se Paulina a šedovousý hraničář se stáhl a bručel si něco pro sebe. Will se dovolával Pauliny.

„Paulino, co vy si o tom myslíte? Vy se umíte skvěle vyjadřovat.“

Paulina váhala. Mladíka před sebou milovala jako vlastního syna a nikdy by ho nechtěla ranit. Jenže ho nemohla nechat, aby v tom nabubřelém nesmyslu pokračoval.

„Nemyslíš, že je ten jazyk možná maličko… květnatý?“ otázala se nejistě.

Halt zasupěl, odvrátil hlavu a podíval se ven z okna. „Ha, maličko? Kvete přímo jako blázen!“ utrousil. „Zní to stejně, jako by to řekl baron Arald!“

Will na něj pohlédl s nešťastným výrazem ve tváři. „To ne, tak špatné to přece není?“

Halt se k němu jen otočil, povytáhl obočí, a znovu se zadíval jinam.