Recenze: Císař Nihon-džinu

Název: Císař Nihon-džinu
Autor: John Flanagan 
Žánr: Fantasy 
Díl: Hraničářův učeň #10
Počet stran: 474
Rok vydání: 2015 
Nakladatelství: Egmont 

Anotace: Horác je nezvěstný. Od té doby, co byl vyslán s vojenským poselstvím ke dvoru císaře Nihon-džinu, uplynuly celé měsíce, a on se ještě nevrátil. Evanlyn si dělá starosti a ve společnosti Willa a Alyss se vydává zjistit, co se stalo jejich dlouholetému příteli. Zjišťují, že Horác byl v Nihon-džinu zatažen do místních záležitostí. Zpupná kasta sendžiů povstala proti právoplatnému císaři a Horác se rozhodl zůstat a podpořit svrženého vládce. Teď musí společně s Willem přetvořit rolníky a dřevorubce ve vojenskou sílu, která dokáže čelit vycvičeným sendžiským bojovníkům. Evanlyn a Alyss musejí zároveň překonat dlouho trvající soupeření a hledat pomoc u tajemné skupiny horských obyvatel.

Recenze:

Zatímco Will s Haltem jako vyslanci Araluenu a zástupci třetí nezaujaté strany dohlíží na uzavření mírové a obchodní smlouvy mezi Aridou a Toskanem v Toskanu, Horác se nachází až ve velmi vzdáleném Nihon-džinu, kde se učí místnímu bojovému umění. Jeho přátelská návštěva u císaře se akorát chýlí ke konci, když v Nihon-džinu proběhne převrat. Během doby, kterou trávil císař ve svém letním sídle, byl jeho palác v hlavním městě přepaden, spousta jeho lidí zavražděna a na trůně se usadil císařův dlouhodobý odpůrce. A poté, co obsadil hlavní město, je jeho hlavním cílem pravého císaře zavraždit, aby mu už nic nestálo v cestě.

Nebyl by to pochopitelně Horác, kdyby se v takovou chvíli nerozhodl zůstat. Sice se už měl vypravit zpět domů, ale císař se během těch několika měsíců, které strávil u jeho dvora, stal jeho opravdu dobrým přítelem a také má silně zakořeněný pocit spravedlnosti – neexistuje tu zkrátka možnost, že by odjel a nechal císaře, ať se s takhle rozsáhlým převratem vypořádává sám. A jakmile se zprávy dostanou do Araluenu k princezně Kasandře, společně s Willem, Haltem a Alyss vyráží do Nihon-džinu, aby Horácovi pomohla.

Porazit povstání ale nebude nic jednoduchého. Uchvatitel trůnu má na své straně hned několik stovek elitních bojovníků, zatímco císař jen čtyřicítku svých nejvěrnějších a pak Kikorie, obyčejný lid z hor, který se živí převážně dřevorubectvím, a císaře ukryl v legendární pevnosti vysoko v horách. Kikoriů je možná hodně, ale rozhodně to nejsou bojovníci, kteří by se mohli postavit profesionální armádě. Ale to samozřejmě neznamená, že se to nemůže zkusit. Will, Halt a Horác si dají za úkol je přes zimu, během které se k pevnosti nedá nijak dostat, a tak jsou až do jara v bezpečí, vycvičit, a Alyss s princeznou se vydají na vlastní výpravu se snahou získat pomoct od tajemného národa z lesů, o kterém se vypráví všelijaké děsivé historky…

Ještě před tím, než jsem se do desátého dílu pustila, jsem na něj slyšela spoustu chvály a názory, že se jedná o jeden z nejlepších dílů ze série, ne-li rovnou nejlepší. Přiznám se, že v tomto případě jdu zcela proti proudu. Já naopak považuju Císaře Nihon-džinu za jeden z těch slabších dílů v sérii, což mě hodně mrzí vzhledem k tomu, že jde o původní zakončení Hraničářova učně. Autor pak sice napsal ještě jedenáctý, povídkový díl a pak dvanáctý, který je zasazen do doby o spousty let později, ale tento desátý díl je stejně tak trochu zakončením Willovy dlouhé cesty. Proto jsem očekávala nějaké velkolepé finále, kterého jsem se bohužel nedočkala.

První polovina knihy se mi hodně táhla a nepřišlo mi, že by se v ní dělo něco obzvlášť zajímavého. Celá první půlka totiž byla jen o cestě. Will a spol. cestovali do Nihon-džinu, Horác s císařem a jeho nejvěrnějšími zase utíkali před armádou a snažili se dostat vysoko do hor do pevnosti. Začetla jsem se až ve chvíli, kdy se obě tyto skupinky setkaly a začaly plánovat vojenský střet. Možná je to tím, že jsem nikdy nepřišla na chuť Horácovi tak jako jiní čtenáři. Nechápejte mě špatně, já ho mám ráda, ale ani zdaleka ne tolik jako třeba Willa, Halta nebo Gilana. A doteď vlastně nikdy neměl takhle rozsáhlou samostatnou linii, vždycky s ním byl někdo další, na kom mohlo vyprávění stát. Ale teď, když byl úplně sám, a nemohl mu nikdo sekundovat, moc jsem si jeho kapitoly neužívala. Horác pro mě není dostatečně zajímavá postava, která by dokázala příběh utáhnout sama.

Taky u mě knize strhávaly body Alyss s Kasandrou. Autor z obou dívek udělal, s prominutím, neskutečné pipky, které se navzájem nesnáší a obě se k té druhé chovají jako krávy. Lezly mi vážně na nervy. Ale jinak je Císař Nihon-džinu opět velmi čtivý, dobrodružný a milý. Zamilovala jsem si celou sérii a tato kniha není výjimkou, jen mi zkrátka mezi těmi ostatními dokonalými díly nepřišel tak skvělý, jak jsem to od desátého dílu očekávala. Bylo úžasné sledovat tu cestu, kterou Will od prvního dílu ušel. Už to není ten patnáctiletý mladíček, kterého si vzal Halt pod svá křídla. Už je to dávno dospělý a samostatný muž, který ovšem i nadále poslouchá svého bývalého učitele. Těším se na ty poslední dvě dodatkové knihy, ale zároveň se děsím konce. Bude se mi po Hraničářovu učni moc stýskat!

Úryvek:

Horác položil Willovi ruku kolem ramen a kroutil hlavou. Štíhlý přítel ho nikdy nepřestával udivovat.

„Zdá se, že máš ve zvyku vykouzlit armádu z ničeho,“ řekl. „Je škoda, že tu nemáme stovku araluenských otroků, abys z nich mohl vycvičit lučištníky.“ Narážel na úspěšnou jednotku lučištníků, kterou Will vybudoval pro boj s temudžajskými nájezdníky ve Skandii. „Ještě jedna věc,“ dodal maličko zachmuřeně. „Budete potřebovat spoustu železa na helmice, štíty a krátké meče. Kde ho chcete vzít?“

„Už ho máme,“ usmíval se Will. „Kikoriští kováři mají plné ruce práce s tavením zbraní ze skladiště, co jsi objevil. Nepotřebujeme ušlechtilou tvrzenou ocel, a tak nám ty zbraně úplně stačí.“

„Zajímalo by mě,“ řekl Horác, „jestli se tě někdy zeptám na něco, na co nebudeš mít odpověď.“

Will vteřinku nebo dvě jeho slova zvažoval a pak zavrtěl hlavou.

„To pochybuju.“