Recenze: Aspoň trochu normální

Název: Aspoň trochu normální

Autor: Trish Doller

Žánr: Romance, Young adult
Počet stran: 200
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Když se Travis vrátí domu z mise v Afghánistánu, zjistí, že jeho rodiče se rozvedli, bratr mu přebral přítelkyni a ukradl auto. A navíc ho pronásledují noční můry, v nichž stále dokola vidí smrt svého nejlepšího přítele. Zdá se, že jeho život je úplně v troskách. Pak ovšem potká Harper, svou dávnou kamarádku ze střední školy, s kterou se začne prodírat minovým polem rodinných problémů i posttraumatické poruchy. A konečně se zdá, že život by mohl být aspoň trochu normální. Travis suchý humor, smysl pro čest a povinnost i schopnost věřit v životě v to dobré, z něj dělají neobyčejného a neodolatelného hrdinu.

Recenze:
Devatenáctiletý mariňák Travis se po téměř jednom roce na misi v Afghánistánu vrací zpátky domů, aby si užil měsíční dovolenou. A i přestože prožíval během těch posledních několika měsíců doslova peklo, z návratu do rodného města má větší hrůzu než ze střetu s Talibánem. Jeho matka je nesmírně starostlivá a on se při pohledu na ni cítí provinile, že se kvůli němu dennodenně bojí o synův život. Otec je zase pravý opak a Travis by ho úplně nejradši praštil do zubů. A jeho mladší bratr? Ten si během Travisovy nepřítomnosti přivlastnil jeho auto a ještě ke všemu mu přebral přítelkyni. Takže slovo domov už opravdu nezní tak pohádkově…

zdroj

Tohle všechno by ale Travis ještě jakžtakž zvládl. Největší problém pro něj představují děsivé noční můry, které ho vracejí zpět do Afghánistánu a připomínají mu smrt nejlepšího přítele, kterého tam ztratil. A ani mimo spánek to není o moc lepší. Při každé trochu větší ráně se vrhá k zemi v očekávání bomby nebo granátu a už vůbec nechce odpovídat na zvídavé otázky svých kamarádů, kteří si válečnou zónu představují jen jako prostředek k balení holek. Travis tak zjišťuje, že kromě svých bratrů ve zbrani se o tom s nikým nemůže bavit, protože kdo nezažil, ten to zkrátka nepochopí.

Jenže pak Travis potká Harper, svou bývalou spolužačku, kterou neviděl už několik let a která se pro něj najednou stane jediným světlým bodem v životě. Pouze ona se totiž chová správně. Nezlehčuje práci vojáků jako Travisovi kamarádi s otcem, ani nepropadá panické hrůze jako jeho matka. Harper je schopná Travise litovat, aniž by se cítil blbě, a je ochotná pustit se s ním přes minové pole problémů, které si s sebou přivezl z války. Teď jen aby byla dostatečně silná za ně oba…

Aspoň trochu normální mě lákalo už od vydání. Příběhy posttraumatických poruch u vojáků mě vždycky zajímaly, ale protože nemám moc ráda depresivní knihy a naopak si užívám dobré konce, moc jsem toho o tomto tématu zatím nečetla. Ale protože tuto knihu vydalo nakladatelství CooBoo a anotace zněla slibně, šla jsem do toho. Bohužel jsem ale skončila s lehkým zklamáním.

Kniha se četla lehce, byla smutná i milá zároveň a perfektně se hodí na nějaké odpoledne s dekou a čajem, protože je to typická oddechovka. Já jsem ale čekala něco trochu jiného a hlavně něco víc - nesedla jsem si s autorčiným stylem psaní. Trish Doller totiž píše poměrně nezáživně, nebo alespoň já jsem se při čtení poměrně nudila. I když se v knize řešilo dost zásadní téma následků války na psychice vojáků, bylo to psáno stylem, jaký bych si představovala třeba u popisu místnosti. Autorka mě zkrátka nedokázala vtáhnout do děje, což mě opravdu hodně mrzelo, protože jsem od příběhu čekala hodně.

Takový malý osobní problém jsem navíc měla i s hlavní postavou. Já samozřejmě rozumím tomu, že se na Travisovi podepsalo trauma a že se v důsledku toho nechoval zrovna nejlíp, však to jsem ani nečekala, ale nějaké jeho činy, které mi nebyly zrovna po chuti, podle mě neměly s jeho traumatem nic společného. Občas mi přišlo, že se chová jako zmetek prostě jen proto, že zmetek opravdu je. Právě kvůli tomu jsem si k němu za celou tu dobu nedokázala vytvořit žádné sympatie, což není úplně nejlepší, když na něm ten příběh stojí. Rozhodně nelituju, že jsem si knihu přečetla, ale bohužel musím prohlásit, že znovu už ji číst nebudu.

Úryvek: 
Probudí mě hlasitá rána a já se snažím nahmatat svoji pušku. Několik vteřin mě zachvacuje panika, protože tu není, a pak si vzpomenu, že jsem na Floridě a moje puška je ve zbrojnici v Severní Karolíně.
„Travisi! Travisi!“ Máma mi buší na dveře, jako by byla strachy bez sebe. Odemknu a ona se na mě vrhne, až mě skoro udusí. „Díkybohu, jsi vzhůru!“
Po hrudníku mi steče něco mokrého. Brečí. „Mami, co se děje?“
„Spal jsi šestnáct hodin,“ zajíká se, „a měl jsi zamčeno. Myslela jsem – bála jsem se, že ses předávkoval.“
Jsou momenty – a jsou jich tisíce během jednoho jediného dne – kdy jsem zahlcen pocity viny, že já jsem se vrátil domů živý a Charlie ne, ale nechci se zabít. Protřu si hřbetem ruky oči, abych odstranil ospalky po šestnácti hodinách tvrdého spánku. „Byl jsem jen úplně vyčerpanej,“ řeknu a neohrabaně ji poplácám po zádech. „Docela dlouho jsem se pořádně nevyspal, nechtěl jsem tě vyděsit.“
Otře si rukou slzy a zadívá se na hromadu dek na podlaze. „Tvoje postel ti nevyhovuje?“
„Jen jsem strávil spoustu nocí na zemi.“