16. října 2016

neděle, října 16, 2016
14 komentářů štítky

Že se včera v Praze odehrával literární festival Humbook, který pořádala nakladatelství CooBoo a Fragment, jste jistě věděli. Já jsem ostuda největší, protože i když mi je dvacet, ještě nikdy předtím jsem na žádném festivalu (ani na Světě knihy) nebyla, takže když jsem se poprvé doslechla o Humbooku, věděla jsem, že tam prostě musím jet! A tak jsem jela... :)

Vstávala jsem chvíli po sedmé hodině, abych se nasnídala, připravila a ještě naposledy překontrolovala svou tašku na kolečkách, jestli v ní mám všechny potřebné knihy. (Ano, čtete dobře, těch knih jsem táhla tolik, že bych je v batohu na zádech nebo v tašce na rameni prostě neodvezla, takže jsem jako ten největší cvok jela se zavazadlem velkým jako kráva.)

Nějak po osmé k nám dorazila moje třináctiletá sestřenka Kačka, kterou jsem čtením nějak nakazila, protože poslední dva roky čte jako šílená a pořádá nájezdy na mou knihovnu. A když jsem jí o Humbooku řekla, hned souhlasila, že pojede se mnou. Hodila si k nám věci, protože jsme se už předem domluvily, že u nás bude potom ze soboty na neděli spát. No a potom už jsem se spolu s Kačkou a mamkou, kterou jsem přemluvila, aby jela taky, vydala na nádraží na vlak, který měl odjíždět v devět.

Vlak přijel s desetiminutovým zpožděním, ale to je normálka, takže jsem se nevzrušovala. Problém nastal až na nádraží v Pardubicích, když mi přišla smska od Ailin, že na naší trase před pár minutami došlo ke srážce vlaku s člověkem. Chvíli na to mi volal táta, aby mi oznámil to samé. Takže opravdu paráda! Asi bych měla uvažovat nad nějakým očištěním karmy, protože takovouhle smůlu mám fakt snad jenom já.

Do Kolína jsme ale přijeli ještě normálně, tam do našeho vlaku přistoupila právě Ailin se svým Pavlikem. Odtamtud už jsme ale museli jet jinou trasou a do Prahy dorazit obloukem, abychom se vyhnuli místu činu. Na hlavní nádraží v Praze jsme tedy nakonec dojeli chvíli před dvanáctou se sedmdesátiminutovým zpožděním. Takže jsme se mohli rozloučit s tím, že bychom na festivalu byli mezi prvními, jak jsme původně plánovali. Ach jo!

Ailin s Pavlikem se na rozdíl od nás v Praze vyznají, takže nás vzali do metra a bezpečně dovezli na místo. (Ještě jednou moc děkuju, my bychom se stoprocentně ztratily!) Když jsme tedy na Humbook dorazili, už tam velká spousta lidí byla, takže jsme pochopitelně mezi prvními nebyli, ale zároveň jsme měli ještě čas do začátku prvních akcí, takže jsem ráda, že jsme to stihli aspoň takhle.


Při vstupu nás s Ailin hned na úvod čekalo menší drama. Obě jsme totiž (jakožto blogerky) měly slíbený volný vstup, o který jsme se měly přihlásit. Tam jsme se ale dozvěděly, že ani jedna nejsme na seznamu, takže jsem začala panikařit, jestli se nakonec dostaneme dovnitř. Chtěly jsme jim ukázat emaily, ve kterých to máme potvrzené, ale nakonec jsme to tam s nimi úspěšně vyřešily i bez toho a byly vpuštěny dovnitř.

Možnost zakoupení knih

Tam mě okamžitě velmi překvapil malý prostor. Celou dobu jsem si to představovala mnohem větší. Na to, kolik tam bylo lidí, to bylo uvnitř opravdu maličké. S tím se pojí i málo míst k sezení. Židličky a křesílka, kam se dalo sednout, byly snad jen pro jednu čtvrtinu návštěvníků, takže jsem většinu festivalu stála, což bylo po pár hodinách opravdu těžké. Byla jsem ráda, když jsem občas ukořistila aspoň na pár minut místo, kde bych se mohla složit. Další nevýhodou toho malého prostoru byl vydýchaný vzduch. Protože hned, jak jsme vešli dovnitř, nás ovanulo pořádné vedro, které se postupem času jen a jen zhoršovalo, takže jsem občas utíkala ven, abych se trochu zchladila a nadýchala čerstvého vzduchu. A nebyla jsem sama.

Teď už se ale pojďme vrhnout na program. Jako první jsem se zúčastnila besedy, co měla ruská autorka Natalja Ščerba. Je to pro mě pochopitelně naprosto neznámá autorka, když její série Časodějové bude u nakladatelství Fragment teprve vycházet. Byla jsem na ni ale zvědavá a díky předprodeji jsem si na místě pořídila první díl, který jsem si pak od ní nechala i podepsat. Beseda mě moc nezaujala, protože jsem stála až vzadu a paní překladatelka nemluvila ani s mikrofonem moc nahlas, takže jsem spoustu věcí vůbec neslyšela. Každopádně i když mi beseda toho moc nedala, na knihu už se moc těším a jsem na ni zvědavá. Natalja při podepisování působila mile, a když jsem jí za podpis poděkovala rusky (to mi musela poradit mamka, protože já rusky neumím ani slovo), hezky se na mě usmála a vypadala, že jsem jí tím udělala radost.

Při podepisování Časodějů (mám věnování v azbuce! :D)

Moc jsem se chtěla podívat na workshop „Jak se vaří kniha“, ale ten probíhal na chodbě, kde bylo ještě míň místa než v hlavním sále, a když jsem viděla, že lidé stojí už i za rohem na schodišti, kde nemohou nic vidět, ani jsem tam nešla. Mrzí mě to, protože mě to opravdu zajímalo, ale míst byl zkrátka nedostatek.

V hlavním sále se poté objevily tři české fantasy spisovatelky – Lenka Dostálová, Marie Rejfová a Míša Burdová. Já četla knížky jenom od Michaely, ale to mi samozřejmě nezabránilo poslechnout si odpovědi na otázky i od zbývajících dvou autorek. Když setkání skončilo, opět došlo na podepisování knih, takže jsem si vystála tu největší frontu na Míšu a nechala si od ní podepsat oba díly Syna pekel a oba díly Volání sirény, které jsem si přivezla z domu.

Já při útoku na Míšu Burdovou...

Dále jsem se zúčastnila besedy americké autorky Ruty Sepetys, jejíž knihy u nás vydává nakladatelství CooBoo. Já osobně jsem od ní nic nečetla a ani nemám žádnou její knihu doma, ale na samotnou autorku jsem byla zvědavá. A musím říct, že jsem moc ráda, že jsem se té besedy zúčastnila, protože Ruta je nesmírně sympatická, energická a pozitivní osůbka, takže jsem se při pohledu na ni musela neustále usmívat. Ovšem ani ona sama mě nepřesvědčila k tomu, abych si nějakou její knihu pořídila. Je opravdu úžasná, ale témata, o kterých píše, zkrátka nejsou nic pro mě, takže si uchovám v paměti alespoň ten zážitek z osobního setkání.

Živelná Ruta, která si vůbec nechtěla sednout

No a po Rutě konečně přišlo na řadu to nejlepší (tím myslím nejlepší pro mě, protože vím, že spousta lidí jela na Humbook hlavně kvůli Rutě) a tím byl Christopher Paolini! Christopher je pro mě takovou J. K. Rowlingovou, protože já na rozdíl od spousty lidí v mém věku Harryho Pottera jako malá nečetla. Mě naučil milovat čtení právě Christopher se svým Eragonem. A bylo to vážně boží!

Nesmírně vtipný a sympatický Christopher Paolini!

Christopher se přiřítil na pódium, hned začal vtipkovat se svým překladatelem a chrlit ze sebe jednu historku za druhou. Většinu toho jsem věděla z jeho životopisu nebo různých interview, co jsem s ním četla, ale velké množství informací pro mě bylo nových. Hodně mě pobavil s tím, že se po skončení domácí výuky nudil a neměl co dělat, tak se zabavil tím, že na zahradě kopal obrovskou jámu s tunelem. To ale ještě nebylo nic ve srovnání s tím, když se s námi podělil o to, že Eragon se v pracovní verzi jmenoval Kevin. To byl celý sál naprosto mrtvý. Taky nám zarecitoval pár vět v elfském i trpasličím jazyce, za což si vysloužil pořádný potlesk a hrůzu v očích svého pana překladatele, který se nám omluvil, že tohle s dovolením vynechá. Christopherovu besedu jsem si bez debat užila nejvíc a hodně jsem se nasmála.

Bohužel ale byla jeho fronta na podpis nejdelší (což jsem ale samozřejmě čekala). Stála jsem v ní asi hodinu a půl a to jsem ani zdaleka nebyla na konci fronty, takže jsem opravdu litovala ty, co stáli za mnou, protože ti tam určitě museli ještě minimálně další hodinu čekat. Trochu mě zklamalo, že nám pak organizátoři řekli, ať si necháváme podepsat jen jednu knihu, protože je nás strašně moc, tak aby to odsýpalo rychleji. Já s sebou táhla všechny ty čtyři velké bichle, ale nechtěla jsem Christopherovi přidávat práci, tak jsem se toho vzdala a nechala si podepsat jen první a čtvrtý díl. A musím říct, že Chris byl opravdu zlatý! Zatímco mi psal věnování, se mě ptal, jestli jsem četla celou sérii a co je mou nejoblíbenější částí z knih, a nakonec se se mnou i vyfotil. Takže jsem momentálně nejšťastnějším člověkem na světě, protože mám podpisy a fotku s Christopherem Paolinim!!!

Už jsem tam! Už jsem u něj! Konečně!!!
Všimli jste si, jak k sobě s Christopherem barevně ladíme? :D

Jakmile jsem si frontu vystála, jsme se všichni odebrali zpátky na nádraží. Program sice ještě chvíli pokračoval, ale já tam jela opravdu hlavně kvůli Christopherovi, takže to pak na nás bylo už dlouhé a my odešli. Na nádraží jsme se rozloučili s Ailin a Pavlikem a vyrazili nazpátek domů, kam jsme se dostali asi o půl deváté večer.

Takže shrnuto a podtrženo – byl to hodně dlouhý den v neklimatizovaném a vydýchaném prostoru, nohy mě bolely a mrzelo mě, že jsem nenavštívila všechny workshopy, co jsem chtěla, ale rozhodně to za to stálo! Dostala jsem taky blogerskou taštičku, ve které mě čekal diář, několik knih a spoustu dárkových poukázek, takže jsem měla obrovskou radost! Do příště bych asi doporučila sehnat větší prostor nebo nějak vyřešit klimatizaci a přidat židle, ale jinak jsem byla opravdu moc spokojená!

Obsah blogerské taštičky
Za veškeré fotografie moc děkuju Ailin s Pavlikem, kteří si na rozdíl ode mě brali fotoaparát a byli tak hodní, že mě fotili.


Email This Share to Facebook Share on Google Plus Share to Twitter Pin This



14 komentářů:

  1. Skvělý článek! :) A ty fotky...no nádhera :D :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, ty fotky jsou vůbec nejlepší! :D

      Vymazat
  2. Páni, ani nevíš, jak moc ti závidím!:) Taky jsem se tam chtěla zajet podívat, bohužel to mám ale celkem daleko a ani zdravotní problémy tomu nepomohly, tak snad příští rok :) Věřím, že to musel být skvělý zážitek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zážitek to určitě byl, pro mě hlavně Paolini! :) No a já Prahu taky nemám zrovna blízko, vlakem skoro dvě hodiny, ale je mi jasné, že spousta lidí to má ještě dál, takže naprosto chápu.

      Vymazat
  3. Tohle ti teda pekelně závidím ♥ Strašně mě mrzí, že mi to nevyšlo, protože jak Rutu, tak hlavně Paoliniho mám strašně ráda, asi bych taky takhle vyšilovala :D Doufám, že to udělají i příští rok a pozvou další autory, co mám ráda, protože jak to všude čtu, byla to bomba :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já byla den předtím strašně nervózní a když jsem před Paolinim stanula, tak se mi úplně zatemnilo v hlavě, že jsem byla ráda, že jsem vůbec zvládla na jeho otázky něco odpovědět :D

      Vymazat
  4. Strašně ti závidím, fakt že jo. :D Od Ruty teď budu číst V šedých tónech, tak jsem zvědavá. :)
    Časopis Fakker.. hah, přeji příjemné čtení. :D♥

    xxx
    dream-little-dream.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se na Rutu nechystám, ale určitě jsem ji moc ráda viděla naživo :)

      Vymazat
  5. Parádní článek! :) Úplně jsem se tam vrátila! :D

    OdpovědětVymazat
  6. To musela být sranda cestovat celý den s taškou na kolečkách. V ní muselo být opravdu hodně knih. :D Mě Humbook nějak úplně minul.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, byla jsem jako ten největší idiot :D A fakt? Vždyť to mělo takovou propagaci!

      Vymazat
  7. Byla to super akce a doufám, že se tam dostanu i příště. Jen si budeme muset vyhradit víc času na pokec, tentokrát jsme to nějak zanedbaly :D

    OdpovědětVymazat

Máš-li něco na srdci či na jazyku, střílej. Za každý komentář budu vděčná, beru i kritiku ;)