Recenze: Scarlet

Název: Scarlet
Autor: Marissa Meyer
Žánr: Sci-fi a fantasy 
Díl: Měsíční kroniky #2
Počet stran: 456
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Egmont 

Anotace: Když byla Scarlet Benoitová malá, opustili ji oba rodiče a byla poslána na vychovávání k babičce. Nyní je jí osmnáct a je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jedinou blízkou bytostí na světě. Až do dne, kdy babička náhle zmizí a Scarletin život se obrátí vzhůru nohama. O dva týdny později se Scarlet snaží vydělat si na živobytí na jejich malé farmě, když vtom se objeví její ztracený otec, zbitý a blouznící. Scarlet se od něj dozví, že ho mučil jakýsi gang samozvaných strážců pořádku... který dosud stále drží v zajetí Scarletinu babičku. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, který navštěvuje místní hospodu. Ačkoli se Scarlet nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, z něhož čpí potíže na sto honů, ví, že potřebuje Vlkovu pomoc, aby našla únosce své babičky. To ale ještě Scarlet netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly...

Recenze:

Scarlet Benoitová už několik let žije pouze se svou babičkou na farmě ve Francii, kde pěstují zeleninu. Scarletini rodiče ji oba opustili, když byla ještě malá, a její babička je tím jediným, koho Scarlet ve svém životě má. Vychovala ji, naučila ji stát na vlastních nohou, nepřejímat cizí názory a vždy si udělat vlastní nebo třeba řídit raketu. Jenže teď je její babička nezvěstná a policie s tím vůbec nic nedělá. Je totiž přesvědčená, že se její babička zkrátka zbláznila a někam utekla. Scarlet však svou babičku zná a ví, že by to nikdy neudělala, a tak je rozhodnutá ji najít, ať už s pomocí policie nebo bez ní. Jediný problém je, že nemá absolutně žádné stopy a tak neví, kde začít hledat. To je jediný důvod, proč stále zůstává na farmě a snaží se ji sama udržet v chodu.

Tedy do té doby, než se u ní objeví její zmlácený a zraněný otec, kterého neviděla už několik let, a neřekne jí, že byl právě několik dní mučen a vyslýchán nebezpečným gangem samozvaných strážců pořádku, kteří drží i jeho matku. Pustili si ho jen proto, že viděli, že jeho mučení na Scarletinu babičku nijak nezabírá a ona jim stále odmítá dát informace, jaké chtějí. Scarlet předpokládá, že je další na řadě, pro koho si přijdou a pokusí se přes ni rozvázat babičce jazyk, ale na tom jí absolutně nezáleží. Teď, když už má nějakou stopu, je na čase, aby se vydala babičku najít.

A nepůjde sama. Jejím zcela nečekaným spojencem se stane pouliční rváč, který si nechává říkat Vlk. Jako jediný má totiž o „strážcích pořádku“ informace a ví, kde je hledat. Scarlet se však musí mít na pozoru. I přesto, že jí Vlk pomáhá, je více než jasné, že něco skrývá. A proč byla vlastně její babička unesena? Co je pravdy na zvěstech, že před lety pomohla ukrýt právoplatnou vládkyni Měsíce, princeznu Selene? A když už jsme u té měsíční princezny – zatímco Scarlet hledá svou babičku, Cinder utíká z vězení a snaží se najít odpovědi na své otázky…

Druhý díl Měsíčních kronik začíná přesně tam, kde skončil ten první. Cinder se musí dostat z vězení, ukrýt se mimo dohled jakýchkoliv bezpečnostních složek a především měsíční královny Levany, která netouží po ničem víc než po její smrti, a pokud možno vymyslet, co bude dělat dál. Počátkem této knihy se už však nejedná pouze o příběh Cinder a Kaie. Do série vstupují další hlavní postavy, které si autorka opět vypůjčila z jedné dětské pohádky a jejich klasický příběh pořádně pokroutila podle svého. K Popelce se tak připojuje Karkulka a Vlk a zásadně mění dosavadní dění.

Scarletina kniha je o pořádný stupeň akčnější než byla Cinder, protože Scarlet je už od přírody pěkná drsňačka, která se nikam nehne bez své pistole. Užije si proto spoustu nebezpečných chvil, ve kterých se bude mít co ohánět. Co se Cinder týče, tak ta i přesto, že je zcela jiné povahy než Scarlet, osud jí připravil život uprchlice, který rozhodně není nuda, takže nemá na výběr – nebezpečí se nevyhne ani jí. Autorka kromě akce do knihy přidala i pořádnou dávku humoru, protože se do Cindeřiny dějové linie přimíchala postava kapitána Thorneho, kterého Cinder potkala ve vězení a který vtipnými hláškami jenom srší.

Po přečtení celé série musím říct, že jsem si ze všech ženských hlavních hrdinek oblíbila Scarlet nejvíc, protože je přesně tím typem hrdinek, které mám vždycky tak ráda – sarkastická, drzá, svéhlavá a rozhodně schopná nakopat nějaký ten zadek. Paradoxně však musím říct, že mi tato kniha, kde byla poprvé představena, přišla z celé série nejslabší, což však ani zdaleka neznamená, že byla špatná, jak se můžete přesvědčit při pohledu na moje hvězdičkové hodnocení. Cinder sice ani zdaleka nebyla tak akční a vtipná jako Scarlet, ale tím, že šlo o úvod do této nesmírně originální série, má své kouzlo, které ji v mých očích řadí v žebříčku oblíbenosti před druhý díl. Tuto retellingovou sérii z budoucnosti jsem si ale jinak zamilovala úplně celou!

Úryvek: 

Okamžitě poznala Emíliina hezkého pouličního zápasníka, částečně i díky řadě jizev a modřin na jeho olivově hnědé pleti, ale především proto, že to byl jediný cizinec v taverně. Vypadal mnohem neupraveněji, než by čekala podle toho, jak se nad ním Emílie rozplývala. Vlasy mu v chomáčích trčely do všech stran a pod jedním okem měl čerstvou modřinu. Jeho nohy pod stolem nezůstaly ani chvíli v klidu, pořád jimi podupával jako nějaká hračka na klíček.

Před ním na stole stály tři talíře, prázdné až na zbytky omastku, vajíčkové salátu a netknutých plátků rajčete a hlávkového salátu.

Neuvědomila si, že na něj zírá, dokud se jeho pohled nestřetl s jejím. Oči měl nezvykle zelené jako nezralé kyselé hrozny. Scarlet sevřela talíř pevněji a náhle chápala, proč se nad ním Emílie tak rozplývala. Má takové ty oči…

Scarlet se protlačila davem a položila talíř na stůl. „Objednal jste si grilovaný sendvič, pane?“

„Ano, děkuji.“ Jeho hlas ji překvapil, nebyl ani silný, ani chraplavý, jak čekala, spíše tichý a váhavý.

Možná měla Emílie pravdu. Možná byl skutečně stydlivý.

„Víte jistě, že nechcete přinést rovnou celé prase?“ zeptala se a poskládala tři prázdné talíře na sebe. „Obsluha by nemusela pořád běhat do kuchyně a zpátky.“

Na okamžik se mu rozšířily oči a Scarlet už čekala, že se jí zeptá, jestli by si ho opravdu mohl objednat, ale potom upřel pozornost na sendvič. „Dobře se tady vaří.“