Recenze: Slepí ptáci

Název: Slepí ptáci

Autor: Ursula Poznanski

Žánr: Thriller
Díl: Beatrice Kaspary #2
Počet stran: 360
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Knižní klub

Anotace: Dva mrtví v salcburském kempu. Ona uškrcená, on zastřelený. Že by čin zhrzeného milence? Zdá se ale, že ti dva neměli vzájemné kontakty. Nebo je první dojem mylný? Salcburské duo vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger sleduje stopy, které mrtví zanechali na internetu. Najde je na facebooku, kde oba byli členy skupiny, kde se publikují básně plné temných poselství o strachu a smrti. A pak zemře další z milovnic poezie… 

Recenze:
Uběhlo několik měsíců od komplikovaného případu spojeného s geocachingem, při kterém vyšetřovatelka Beatrice Kasparyová málem zahynula a doteď se kvůli němu potýká s lehkým strachem z vody. Od té doby se jí a jejímu parťákovi Florinovi dostaly pod ruce jen obyčejné nehody nebo snadno vyřešitelné vraždy. Teď to ovšem vypadá, že opět došlo na případ, který Beatrice a Florinovi nedá klidné spaní a pozastaví jejich soukromý život.

V salcburském kempu se objeví mrtvá dvojice. Ona uškrcená, on zastřelený. Zdá se, že šlo o čin zhrzeného muže, který ženu zavraždil a následně spáchal sebevraždu. Ať se ale vyšetřování pohne kamkoliv, nic nenasvědčuje tomu, že by se ti mrtví předtím znali. Jediné, co je spojuje, je členství ve facebookové skupině milovníků poezie, která má pár stovek příslušníků. Tito dva mrtví ale na facebooku přáteli nebyli a v životě si nevyměnili jedinou zprávu. Čím víc se na jejich životy Beatrice dívá, tím víc je přesvědčená, že v případě figuruje ještě nějaká třetí osoba, která místo činu zfingovala. Teď jen přesvědčit šéfa, který ji nesnáší, aby jí dovolil pod falešnou identitou a profilem sledovat skupinu milovníků poezie a o svých volných večerech pročítat jejich facebookové diskuze.

zdroj

Ve chvíli, kdy zemře třetí člověk z té samé skupiny, Beatrice v sebevraždu nevěří už ani náhodou, i když to jako sebevražda opět vypadá. Pod jménem Tina Herbertová se zamíchá mezi členy a snaží se přijít na to, jakou hru to tam mezi sebou hrají… Protože když se člověk zadívá pořádně, všimne si, že je tam pár lidí, kteří si mezi sebou za použití úryvků básní a fotografií, které s přidanými básněmi na první pohled nijak nesouvisejí, vyměňují šifrované zprávy. Její snahy o rozluštění hádanek ji ale velmi rychle a snadno mohou přivést do pořádného nebezpečí… 

Slepí ptáci, druhá kniha o vyšetřovatelském duu ze Salcburku, je tu! A Ursula Poznanski opět představuje svou nekonečnou fantazii a příběh s nesmírně aktuálním tématem. Po závislosti na počítačových hrách, geocachingu a historicky zaměřeném larpu přišla s dalším nesmírně originálním námětem, který je zároveň i velmi současný – s facebookem. Musím říct, že miluju Ursuliny myšlenky a vždycky s napětím čekám, s čím přijde příště. Zatím se mi ještě nestalo, že by mě některá její kniha zklamala, a ani tato se nestala výjimkou.

Román se drží stejného stylu jako autorčina předchozí detektivka Pět. První dvě třetiny nejsou nijak extra zajímavé a jedná se spíš jen o průměrně napsaný postup vyšetřování a sledování Beatricina osobního života. Stejně jako u Pět se ale tato „obyčejná“ detektivka během poslední třetiny pořádně rozjela a já ji nedokázala odložit. Ursula své knihy totiž umí bezvadně gradovat, takže své čtenáře udrží přikované u stránek. Sice se přiznávám, že se mi první díl o Beatrice Kaspary líbil víc, ale to nemění nic na tom, že jsem si knihu moc užila.

Toto facebookové téma se ovšem pojí s možnými problémy (většinou pro starší čtenáře). Pokud je totiž pro vás facebook španělská vesnice a neznáte termíny jako chat, skupina, veřejná diskuze, soukromá zpráva, „lajk“ a další, nejspíš budete po celou dobu silně mimo. Vzhledem k tomu, že se Beatricin případ facebooku týká, je jenom logické, že v drtivé většině pátrá hlavně tam. Takže pokud čtenáři této sociální síti nerozumí, budou mít nejspíš při čtení velké potíže. Jistým mínusem se pro někoho mohou stát i příspěvky členů skupiny, protože ty se týkají především básní, a pokud poezii někdo neholduje, asi se nebude moc dobře bavit. Já ale třeba poezii ráda nemám, protože jí nerozumím a neumím číst mezi řádky, a přesto jsem se bavila. Docela mi vyhovovalo, že Beatrice ty básně luštila za mě, takže já jsem s tímto novým Ursuliným kouskem opravdu spokojená a těším se nový díl.

Úryvek: 
Když příští ráno krátce před osmou vešla do kanceláře, uvítal ji unavený Florin.
„Jak bylo v Amsterdamu?“
„Ach… děkuju.“ Úsměv ho stál viditelnou námahu. „Jak to šlo tady? Je něco nového, co bych měl vědět?“
Přistoupila na změnu tématu, jako by s ničím jiným napočítala. „Bohužel jen málo. Myslím, že jsem vypátrala, že jeden z přátel poezie je novinář. Přihlásil se teprve po Pallaufově smrti a teď ho hodně zajímá, co se stalo s Irou Sagmeisterovou.“
Florin zvedl udiveně obočí. „Ano? A odkud věděl o významu té skupiny?“
„To je jedna z otázek, kterou bych mu chtěla položit.“ Podívala se na hodinky. „Pokud možno hned. Říká se přece, že novináři nejsou ranní ptáci. Mohli bychom ho ještě zastihnout doma.“
Teď působil Florinův úsměv opravdově a lehce. „Ale ale. Klišé, Beo.“
„Absolutní.“ Pokrčila rameny a taky se usmála. „Tak jdeme prověřit, jestli na tom něco je.“