Recenze: Drakie

Název: Drakie

Autor: Sophie Jordan

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Drakie #1
Počet stran: 296
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Jacinda od malička žije s cejchem výjimečnosti a ví, že každý její krok je sledován. Touží ale po svobodě rozhodovat se sama za sebe. Když poruší nejposvátnější zásadu svého druhu, skoro za to zaplatí životem. Zachrání ji krásný cizinec, který byl poslán, aby lovil takové, jako je ona, potomky draků, kteří na sebe dokážou vzít lidskou podobu. Jacindina rodina je nucena uchýlit se do světa smrtelníků, kterému není lehké se přizpůsobit...

Recenze:

Jacinda je šestnáctiletá drakie, dívka, která má dvě podoby – lidskou a dračí. V lidské podobě vypadá jako naprosto obyčejný člověk a nikdo by nikdy nepoznal, že je na ní něco jinak. V té dračí podobě se jí ale zformují šupiny, přerovnají kosti, narostou křídla a hlas zhrubne. A taky chrlí oheň. Což u draků sice není nic neobvyklého, ale u drakiů je to nesmírná vzácnost. Schopnost dštít oheň totiž ztratili už dávno. A tak se díky tomuto úkazu z Jacindy stal nejdůležitější člen celého jejího kmene. Všichni ji hlídají jako oko v hlavě, neustále jí něco zakazují a v podstatě jí přikázali, že až přijde čas, musí se provdat za budoucího alfu kmenu Cassiana, protože doufají, že díky genům se i na jejich děti přenese tato vymřelá schopnost a opět se k drakiům vrátí.

zdroj

Ovšem právě kvůli tomu je Jacinda v podstatě majetkem kmene a nic si nemůže dělat po svém. I když ona na pravidla a zákazy stejně nikdy nebyla… Když uteče z kmene, aby se mohla v dračí podobě na chvíli proletět, narazí na lovce, kteří si dali za úkol všechny drakie vymýtit z povrchu zemského. Jacindu ale naštěstí nechytí. Jednomu mladému lovci se jí totiž zželí a dovolí jí utéct. To ovšem neznamená, že kmenu její neposlušnost a obrovské riskování se svým životem nebude vadit. Právě naopak. Kmen je rozhodnutý Jacindu potrestat a postarat se o to, aby z vesnice v horách už nikdy neutekla.

Její matka je ale připravená zařídit, aby k tomu nikdy nedošlo. Sbalí obě své dcery a pod rouškou noci s nimi uteče. Všechny tři se schovají v lidském světě a Jacinda se svou sestrou Tamrou nastoupí na obyčejnou střední školu, kde se pokusí zapadnout. Všechno se ale zkomplikuje ve chvíli, kdy Jacinda zjistí, že do stejné školy chodí i onen její tajemný zachránce, jehož rodina patří mezi nejlepší a nejvýkonnější lovce na světě… 

Drakie jsem měla doma už hodně dlouho, bez pochyby se jednalo o jeden z mých největších knižních restů. No a v rámci projektu Září s CooBoo jsem se k ní už konečně dostala. Ale obávám se, že to přišlo pozdě… Při čtení mi totiž na mysl neustále vybíhala myšlenka, že už jsem stará. Neberte mě špatně, já si i teď ve dvaceti moc ráda přečtu knížku pro děti nebo něco z žánru young adult, ale zrovna Drakie mě moc neuchvátila. Na příběhy o šestnáctiletých ze střední školy už asi opravdu začínám být moc velká. Každopádně věřím, že kdyby mi bylo dvanáct až patnáct, byla bych nadšená.

Velký problém jsem měla i s hlavní hrdinkou. V tomto žánru se totiž v drtivé většině objevují pořádně otravné vypravěčky a pouze výjimečně se mi podaří najít nějakou, kterou bych neměla chuť proplesknout. Tahle kniha mezi ty výjimky bohužel nepatří. Jacinda se neustále litovala, pořád nad něčím fňukala a měnila názory jako počasí – chvíli byla rozhodnutá zůstat s rodinou, za okamžik se zase chystala utéct ke kmeni a tak stále dokola.

Autorka má ovšem velmi sympatický a čtivý styl psaní, takže i když jsem při čtení musela často kroutit očima nad těmi typickými klišé všech young adultek, docela jsem si knihu užila. Nic závratného to sice nebylo a určitě už sérii nikdy nebudu číst znovu, ale jako taková průměrná oddechovka je to dobrá volba. Další díly si přečtu taky, ale jak už jsem napsala, rozhodně nečekám, že někdy dostanu chuť na re-reading.

Úryvek:
Zavrtím hlavou a otevřu pusu. Chci říct, že nic takového nepřichází v úvahu, ale zarazím se. Roztřesu se jako osika. Chloupky na krku se mi ostražitě naježí. Učebnice mi vypadne z ruky, nechám ji ležet na zemi.
Tamra schová leták. „Co je? Co je to s tebou?“
Dívám se za ni do davu studentů. Zvoní, na chodbě zavládne panika. Slyším, jak se s bouchnutím zavírají skříňky, jak na kachličkách vržou podrážky.
Stojím jako solný sloup.
„Jacindo, co je?“
Zavrtím hlavou, nedokážu ze sebe vypravit ani hlásku. Rychle si prohlížím jednotlivé obličeje. A pak ho uvidím. Jeho. Kluka, kterého jsem hledala a ani jsem o tom nevěděla, netušila jsem… Je to ten hezký kluk.
Cítím, jak se mi napíná kůže.
„Jacindo! Přijdeme pozdě na hodinu!“
To je mi jedno. Ani se nehnu. To přece nemůže být on. Není možné, aby chodil na tuhle školu. Kde by se tu vzal?
Ale je to on. Ten, kdo mě tehdy zachránil před lovci.
Will.