Recenze: Hněv bohů

Název: Hněv bohů

Autor: Rick Riordan

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Kronika Cartera Kanea #2
Počet stran: 352
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Fragment

Anotace: Sourozencům Kaneovým koluje v žilách krev pradávných faraonů. Mimo to zdědili talent starých egyptských mágů. Paráda? Kdepak! Všechna ta zaklínadla, která se teprve učí ovládat, sotva stačí na to, aby se ubránili zákeřným protivníkům, nestvůrám, nebezpečným mágům a rozzlobeným egyptským bohům… Navíc se v kouzelné říši duatu pomalu probírá k životu ten nejhrozivější soupeř: had Apop, který chce nastolit věčnou vládu chaosu. Carter a Sadie musí najít tři části kouzelného svitku, který probudí boha slunce Rea, a objevit, kde se starý bůh vlastně ukrývá. Na záchranu světa zbývá jenom několik dní a čas se už začal odpočítávat… 

Recenze:

Uběhlo několik týdnů od událostí Rudé pyramidy. Carter a Sadie nadále žijí v brooklynském domě za přítomnosti bohyně Bastet a opičáka Khufu. Když je teď jejich strýček Amos mimo dosah, řízení celého domu je jen na nich. A že mají práce nad hlavu. Už je to nějaká ta chvíle, kdy se jim podařilo najít a přivést další speciální děti, které teď bydlí s nimi, a je jenom na sourozencích Kaneových, aby je naučili bojovat, kouzlit a ovládat egyptskou historii. Což se nedělá zrovna snadno, když jsou i sami učitelé v podstatě začátečníci. Zvlášť teď, když již jejich těla nejsou okupována bohy, čímž se jejich síly značně zmenšily.

Ta největší výzva má ale teprve přijít. V hluboké říši duatu se hrozivý had Apop, král samotného chaosu, který má v plánu spolknout slunce a přivodit světu zkázu, dostává ze svého vězení. Nikdo ho nemůže zastavit, takže se sourozenci mohou pouze připravovat na blížící se boj. Jenže jak se dá bojovat proti obřímu hadovi, kterého nezvládli jednou provždy odstranit ani sami bohové?

zdroj

Carter je rozhodnutý probudit starověkého boha slunce Rea, který už několik tisíciletí spí. Věří, že on jediný by jim dokázal pomoci zastavit tu nejhrozivější pohromu, jaká kdy lidstvu hrozila. Aby se tak ale stalo, musí spolu se sestrou najít tři části magického svitku, který by jim to umožnil. Všechny části jsou ale v různých koutech světa a pořádně chráněné. A času je jako obvykle žalostně málo…

Pokud jste četli moji předchozí recenzi, tak asi víte, že jsem z prvního dílu byla celkem zklamaná. Ricka Riordana mám hodně ráda, je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů, ale zrovna tahle série mi moc nesedla. Doufala jsem, že se to druhým dílem třeba zlepší, ale bohužel se to nestalo. Ricka mám stále ráda, ale zrovna tuhle trilogii si asi nezamiluju.

Už minule jsem si docela stěžovala na hlavní hrdinu Sadie, která mi přišla strašně otravná. Říkala jsem si klid, to se poddá, v druhém díle trochu dospěje. Bohužel se stal přesně pravý opak. Byla ještě příšernější než minule a skřípala jsem nad ní zuby v podstatě hned na začátku.

Představte si, že máte pouhých pět dní na záchranu světa a čeká vás opravdu hodně práce. Vlastně už včera bylo pozdě na to začít hledat svitky. Teď si ještě představte, že máte tu smůlu, že v takovou chvíli slavíte narozeniny. Troufám si říct, že by se jakýkoliv člověk za takových okolností na nějaké narozeniny prostě vybodnul a snažil se radši zachránit svět. To ale není případ slečny Kaneové. Ta si jako malý fracek dupla, že si prostě bere dneska volno a jde na svou narozeninovou oslavu. Že se svět bude muset zachraňovat až zítra. A hotovo, dup! Obdivuju Carterovu trpělivost, protože já bych ji asi zabila.

Něco se ovšem oproti minulému dílu přeci jenom zlepšilo. Stěžovala jsem si, že má kniha příliš málo postav a já tím pádem nemám moc šancí k někomu přilnout, zvlášť když mi jedna z hlavních hrdinek leze na nervy. To se teď změnilo. Díky tomu, že se Sadie s Carterem pustili do učení a nabrali několik studentů, se brooklynský dům poněkud zaplnil a já si užila spoustu čerstvých tváří. Takže aspoň něco můžu pochválit.

Úryvek:

„Můžu se zjevovat na místech smrti, jako je tenhle hřbitov, ale mimo své teritorium toho zmůžu málo. Kdybys už byla mrtvá a chtěla pěkný pohřeb, to bych ti pomohl, ale –“
„No díky!“
Odněkud zblízka zařval paviání bůh. Rozletělo se sklo, na zem se sesypaly cihly. Kamarádky na mě volaly, ale znělo to zkomoleně a tlumeně, jako bych je slyšela zpod hladiny.
„Když budu dál utíkat sama, bez kamarádek,“ zeptala jsem se Anupa, „dají jim bohové pokoj?“
Anup zavrtěl hlavou. „Nechbet loví slabé. Ví, že by tě oslabilo, kdyby jim ublížila. Proto se zaměřila na tvé prarodiče. Jediná cesta, jak ji zastavit, je porazit ji. A co se týče Babiho, ten představuje to nejhorší z vás primátů: vražedný vztek, neovladatelnou dílu –“
„Nás primátů?“ opakovala jsem. „Promiň, ale považuješ mě za paviána?“
Anup si mě změřil s jakousi rozpačitou úctou. „Už jsem zapomněl, jak se umíš rozčílit. Chci říct, tě zabije jenom kvůli zabíjení.“
„A ty mi nemůžeš pomoct.“
Věnoval mi žalostný pohled krásných hnědých očí.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!