Recenze: Slepá důvěra

Název: Slepá důvěra

Autor: Kay Hooper

Žánr: Fantasy
Díl: 13.
Počet stran: 294
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Alpress

Anotace: Emma se narodila a vyrůstala v poklidném městečku Baron Hollow. Jenže pak se stala nehoda a po ní... následovaly noční můry, prostoupené nevýslovnou temnotou, ochromující hrůzou a zoufalstvím žen neúprosně štvaných do náruče smrti.

Nikdo se však nepohřešuje ani se nenašla žádná mrtvola, a tak Emma přičítá děsivé sny své představivosti. Dokud nepřijede její sestra Jessie...

Recenze: 
Slepou důvěru jsem vyhrála a nikdy dřív jsem žádnou knihu od Kay Hooper nečetla, takže jsem netušila, co od ní čekat. I tak jsem se ale na knížku nesmírně těšila, protože mě podle anotace hodně lákala. Někoho by mohlo vyděsit, že se jedná už o 13. díl ze série, ale to vás můžu uklidnit. Ta série je spíš založená na stejném světě než na stejných postavách, takže se dají knihy číst i v případě, že jste nečetli předchozí, protože se brzy zorientujete. 

Já se ale i přesto rozhodla, že si v knihovně vypůjčím první díl a pustím se do této dlouhé série celé, protože se mi Slepá důvěra hodně líbila. Zatím toho mám na čtení doma hodně, ale jakmile se mi podaří nepřečtené knihy v mé knihovničce trochu zredukovat, hned udělám nálet do té městské - poněkud větší - knihovny. 

Série je založená na organizaci, které se říká Útočiště. Má na starost vycvičení agentů s paranormálními schopnostmi jako třeba s možností vidět duchy, číst myšlenky, předvídat budoucnost a tak podobně. Každý díl se soustředí na nějakého jiného agenta, takže je opravdu snadné číst knihy na přeskáčku. 

zdroj

Příběh se nesoustředí jen na jednu postavu, ale objevují se tam části kapitol zaměřené pokaždé na někoho jiného, takže kromě hlavní hrdinky Emmy, se čtenáři setkají s pohledy její sestry Jessie, kamarádky Nellie, sestřiny šéfky Maggie, vraha, vrahových obětí a spousty dalších. Já osobně nemám moc ráda, když se kniha točí v podstatě kolem všech postav z knihy, ale zrovna u Slepé důvěry mě to vůbec nerušilo, protože jsem pokaždé zjistila zajímavé informace, které bych se jen od Emmy nedozvěděla. 

Celý děj byl hodně tajemný s otevřenými otázkami, že jsem se místy musela držet, abych si napětím neokusovala nehty, protože jsem byla hodně zvědavá, jak to bude pokračovat. Jenom mě trochu mrzelo, že autorka nevyužila plného potenciálu příběhu a nepřidala tam trochu té akce. Sice se jí podařilo vytvořit záhadný paranormální svět, ale měla spousty příležitostí udělat to trochu akčnější, což v podstatě ignorovala. Jediné akční scény byly ty s vrahem a jeho oběťmi, ať už ve chvíli, kdy se je chytal nebo zabíjel. Když už se našel ten správný moment, aby si trochu akce užila i Emma, tak to autorka rozepsala jen a pouze na půl stránky, až jsem si říkala, jestli si ze mě náhodou nedělá legraci. Ale s tím holt nic nenadělám. 

Ze sester Rayburnových mi byla mnohem sympatičtější Emma. Jessie byla až moc paličatá a sebevědomá a dělala si, co chtěla, i když ji její sólové akce mohly lehce dovést do problémů. Nejlepší postavou pro mě byl ale agent Nathan Navarro, Jessiin kolega z práce, který byl do města poslán, aby se kouknul na zub všem těm vraždám. Ten si mě získal opravdu hned, jak se objevil, a jeho přítomnost mi pokaždé zlepšila náladu. A navíc má naprosto nádherné jméno, že? 

Slepá důvěra si mi vážně líbila, i když mě mrzí ten nevyužitý akční potenciál, ale to nemění nic na tom, že se do dalších knih od Kay Hooper určitě pustím. Už se jich nemůžu dočkat!

Úryvek:
„Na tvém seznamu? Kolik žen hledáš? Protože podle oficiálních zpráv nejsou mezi zdejšími pohřešovanými osobami žádné mladé ženy.“ 

„Netvrdím, že jsou místní. Jen jsem řekl, že máme podezření, že zmizely v této oblasti.“ 

Emma se zamračila. „Takže ty, co jen procházejí. Turistky. A ty máš důvod se domnívat, že ty ženy z tvého seznamu v určitou dobu zavítaly do Baron Hollow.“ 

Znovu přikývl. „Bohužel nemáme žádné důkazy, kterými bychom přesvědčili policii.“ 

„Kromě těla, co jsi objevil.“ 

Navarro namítl: „Zjištění totožnosti, pokud je to vůbec proveditelné, pravděpodobně zabere několik týdnů, ne-li měsíců. V mezičase je mým úkolem pátrat.“ 

„Po dalších mrtvolách?“ 

Zaváhal, než přiznal: „I když to zní nechutně, to je víceméně moje specializace.“ 

„Hledat mrtvoly?“ 

„Jo. Hodně vyšetřovacích postupů jsem se naučil v námořnictvu, ale těla nacházím, protože mám… Říkej tomu třeba šestý smysl. Instinkt.“