Recenze: Dech

Název: Dech

Autor: Sarah Crossan

Žánr: Dystopie, Fantasy
Díl: Dech #1
Počet stran: 264
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Baronet

Anotace: Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom. Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně.

Recenze: 
Dech mi doma v knihovně ležel už několik měsíců. Koupila jsem si ho ve slevě a pak ho odložila, že se do něj pustím, až když si pořídím druhý díl, abych potom mohla hned navázat. Druhý díl sice ještě nemám, ale dostanu ho už za týden na narozeninové oslavě, takže jsem si řekla, že bych do toho už mohla jít. A tak jsem šla. 

Musím říct, že každá dystopie je pořádně drsná, ale tento nápad se mi ze všech dystopií, které jsem kdy četla, zdá nejdrsnější. A nejhorší na tom je, že je dost možné, že k téhle budoucnosti jednou dojde – tedy za předpokladu, že se dokážeme zachránit postavením kapsulí a umělým vzduchem. Opravdu děsivá představa. Umřít bych samozřejmě nechtěla, ale žít zavřená v nějaké pošahané kapsuli bych nejspíš taky nechtěla. 

A už vůbec bych si nechtěla hrát na turistu, což obyvatelé kapsulí dělají. Nasadí si masky, ve kterých mají vzduch na pár dní a vyráží mimo kapsuli do pustého opuštěného světa, aby si prohlédli, jak lidé žili dřív. No já bych se tam asi podělala strachy. Město duchů a ještě ke všemu docházející vzduch z masky – ne, děkuju pěkně. 

zdroj

Co se týče hlavních postav, které všechny pocházejí z různých poměrů a které se střídají ve vyprávění příběhu, nijak zvlášť jsem si je neoblíbila. Bea a Quinn mi byli ze začátku docela sympatičtí, ale postupem času jsem se spíš dostala do stádia, kdy jsem k nim neměla žádný vztah. Ne proto, že by mě snad začali najednou prudit, ale bylo to z toho důvodu, že se nijak zvlášť nevyvíjeli a v podstatě mi ukazovali pořád to samé. A to já nemám ráda. Chci, aby se postavy vyvíjeli a aby mě stále něčím překvapovali. U těchto dvou jsem se toho ale bohužel nedočkala. 

Třetí a poslední hlavní postavou je Alina, která mi zase byla na začátku strašně nesympatická a pěkně mě otravovala. Časem jsem si ji ale dokázala oblíbit, až si mě získala víc než Quinn s Beou. Její charakter se ale taky nevyvíjel, spíš jenom odhodila svoji tvrdou skořápku a nechala mě nakouknout pod ni. A moc se mi líbilo, co jsem tam viděla. Takže Alina má za mě jedničku s hvězdičkou. 

Aby to ale nevypadalo, že si jenom stěžuju, tak musím zmínit skvělé vedlejší postavy v podobě Silase a Doriana. Jenom mě mrzí, že nedostali větší prostor a v podstatě se tam jenom místy mihli. Hlavně Dorian dostal poněkud málo prostoru, což se doufám ve druhém díle zlepší, protože z toho mála, z čeho jsem ho mohla poznat, se mi vážně zalíbil. 

Dech je opravdu velmi originální a autorka má ode mě veliké plus za to, co vymyslela, ale musím konstatovat, že jsem od knížky čekala trochu víc. Určitě se na druhý díl těším a jsem zvědavá, jak bude série ukončena, ale lehké zklamání mě po dočtení holt zachvátilo. 

Slyšela jsem na knihu samou chválu, takže jsem si představovala něco jako druhé Hunger Games, ale bohužel. Sice je to příběh založený na skvělém nápadu, ale jinak mě děj nijak zvlášť nedostal. Za mě je to zkrátka průměrná knížka.

Úryvek:

„Všechno bude v pořádku,“ usmívá se, jako by tomu opravdu věřila. 
„Alino, pohni sebou!“ ječí Silas. 
„Uklidím to,“ říkám tetě. 
„Nech to a pospěš si,“ pobízí mě. A pak to uslyšíme. Bušení na vstupní dveře, které může znamenat jen jedno. Ministerstvo je tu. 
„Rostliny,“ zašeptá strýc. Silas se rozběhne k balkonu a otevře dveře. „Pojď,“ pokyne mi. Vezmu si od tety Harriet napůl sbalený batoh a vyřítím se za Silasem na balkon. Oba tam chvíli stojíme s děsem v očích a zoufale těkáme pohledem od rostlin na ulici deset pater pod námi. Přišel čas hodit rostliny přes palubu. 
„Rychle sem,“ ozve se sípavý hlas. Silas a já se leknutím otočíme a spatříme starého Watsona, jak se opírá o zábradlí svého balkonu a dívá se na nás. Obrátím se k Silasovi. Nevím, jestli mu můžeme věřit, ale máme vůbec na výběr? Buď skočím dolů a zabiju se, anebo přelezu na jeho balkon a budu riskovat prozrazení. Starý Watson vidí, jak váháme.