Recenze: Papírová města

Název: Papírová města

Autor: John Green

Žánr: Young adult
Počet stran: 288
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: Yoli

Anotace: Po úspěchu románů Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky vychází nyní v českém překladu další dílo veleúspěšného autora Johna Greena, který si i u nás bleskurychle získal početný fanklub. Hrdinou je Quentin Jacobsen, normální, tak trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou Margo. Ta mu pak jednoho dne nečekaně zaklepe na okno a vtáhne ho do podivuhodného dobrodružství. Když dívka další dny ve škole chybí, Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že pro něj zanechala určité stopy. Znal vlastně Margo? A co jsou papírová města, s nimiž se nyní stále setkává? Oblíbený autor přináší brilantní příběh nabitý upřímnými emocemi, který nenechá čtenáře chladným.

Recenze:

Po Hledání Aljašky tu jsem s další Greenovou knihou a to s Papírovými městy. Asi se divíte, že čtu všechno možné, jen ne jeho největší úspěch v podobě Hvězd, ale já u Hvězd vím, že mě pořádně psychicky vydeptají a na to teď opravdu nemám. Poslední dobou je toho na mě moc, takže si je šetřím na prázdniny, až budu odpočatá a v klidu. Teprve pak se můžu pustit do takovéhle bomby. 

zdroj

Teď už ale k Papírovým městům. Když se ohlédnu, tak mě mrzí, že jsem dala Aljašce plný počet bodů, protože i přesto, že se mi hodně líbila ve chvíli, kdy jsem ji četla, teď už bych nějaký ten bodík strhla, protože Papírová města se mi líbila mnohem víc. 

Většina názorů tvrdí, že jsou Města Greenovou nejslabší knihou, ale s tím musím absolutně nesouhlasit. Já jsem se do této knihy zamilovala (a není to jen kvůli té naprosto dokonalé obálce). 

Hlavní hrdina Quentin mi přišel stejně sympatický jako Miles z Aljašky, možná i víc. U holek už jsem to měla trochu pomotané, protože zatímco na začátku mi Margo přišla naprosto dokonalá a měla jsem ji opravdu ráda, na konci mi začala lézt na nervy, takže v konečném výsledku mám asi radši Aljašku. 

Byla jsem na tom přibližně stejně jako hlavní hrdina. Když se pokoušel Margo najít a chodil po drobečcích, které za sebou zanechala, užívala jsem si to a vrtěla hlavou nad tím, jak na to mohl přijít, protože ty stopy nebyly zrovna kvalitní. Na konci se vysvětlilo proč a právě v tu chvíli mě Margo ztratila. Ve chvíli, kdy přestala být záhadou a ukázala se v plném světle, už mi tak super nepřipadala. 

Green opět nezklamal a vybral si téma, které vás donutí přemýšlet nad životem, který vedete, což je opravdu neskutečné. Nechápu, jak to Green děláš, že k tomu své čtenáře v takovém masovém dominu přiměje. Má za to můj neskonalý obdiv. 

Co mě ovšem na knize oslovilo nejvíc, byl použitý humor. U Hledání Aljašky jsem se taky nejednou zasmála, ale v porovnání s Papírovými městy to bylo nic, protože tady jsem se smála snad pořád. Quentinovi kamarádi Ben a Radar byli naprosto skvělí, a když byli všichni pohromadě, pokaždé někdo z nich musel říct nějakou kravinu, u které jsem vyprskla smíchy. Opravdu jsem se u téhle knihy nesmírně pobavila a můžu si být jistá, že jsem Města nečetla naposledy.

Úryvek: 
„DEJ MI NĚCO, NEBO SE VYČURÁM NA SEDADLO, A DĚLEJ!“ 
„Kristepane,“ uleví si Radar a odepne si pás. Přeleze dozadu, nakloní se do kufru a otevře ledničku. Vrátí se na své místo, natáhne se dopředu a podá Benovi pivo. 
„Zaplaťpánbůh, že je v láhvi,“ prohlásí Ben, obalí si ruku talárem a odšroubuje uzávěr. Stáhne okénko a já vidím v zrcátku, jak pivo letí vzduchem kolem okénka a cáká na dálnici. Benovi se povede dostat láhev pod talár, aniž nám předvede ty údajně největší koule na světě, a pak všichni sedíme a čekáme, příliš znechucení, než abychom se dívali. 
Lacey řekne: „A fakt to nemůžeš vydržet?“, když vtom to všichni uslyšíme. Nikdy předtím jsem ten zvuk neslyšel, ale i tak ho poznám: zvuk moči dopadající na dno láhve od piva. Zní to skoro jako hudba. Nechutná hudba s hodně rychlým rytmem. Podívám se po Benovi a vidím v jeho očích úlevu. Usmívá se a kouká do prázdna. 
„Čím dýl čekáš, tím lepší je to pocit,“ prohlásí. Zvuk se brzo změní z cinkotu čuránek o láhev na zurčení čuránek o čuránky. A pak Bena pomalu přejde úsměv. 
„Brácho, potřebuju ještě jednu flašku,“ řekne najednou. 
„Další flašku, honem!“ křiknu.