Přečetla jsem do školy #1

Protože teď skoro vůbec nestíhám čtení knih, které bych si přečíst chtěla, a čtu v podstatě pouze knihy do školy (pro upřesnění - studuju českou filologii se zaměřením na editorství), rozhodla jsem se založit si novou rubriku Přečetla jsem do školy. Je to z toho důvodu, aby blog úplně nestál a aspoň jednou týdně se tu objevil nějaký článek. V této rubrice vám tedy budu v pár větách představovat knihy klasiků, co jsem v rámci studia přečetla.

Svatý Xaverius

Jako první jsem si vybrala Svatého Xaveria, kterého jsem četla asi před dvěma týdny. Do knihy jsem se pouštěla s úplně prázdným štítem. Netušila jsem, o čem kniha je, a řekla si, že to zjistím až při čtení. A byla jsem opravdu příjemně překvapená. Svatého Xaveria rozhodně řadím mezi ty knihy, co se mi do školy četly dobře. Mělo to příběh, mělo to spád a mělo to i napětí, které já ráda (právě proto mi většina knih z 19. století dělá problém, protože v nich žádná akce nebývá), takže jsem byla spokojená. Rozhodně jedna z těch lepších knih na mém seznamu povinné literatury ke zkoušce.

Ve stínu lípy

Dále tu mám cyklus veršovaných novel Ve stínu lípy. Ten jsem četla někdy v lednu. A byl na tom o poznání hůř než Svatý Xaverius. Já totiž nesnáším poezii. Fakt k ní mám odpor, jsem schopná číst jen tu, co má příběh jako třeba Kytice nebo básně od Havlíčka Borovského. Ale jakmile dojde na básně plné metafor, které musíte luštit, abyste pochopili, co tím chtěl vlastně autor říct, jsem ztracená (já to totiž neumím). Ve stínu lípy jsem sice luštit nemusela, ale stejně mě to nebavilo. A protože v knize těch básniček bylo několik, už teď si je nepamatuju. Jsem opravdu zvědavá, co o knize budu u zkoušky říkat, když už teď nevím, co jsem v ní vlastně četla. :D

Povídky malostranské

Poezii vystřídá opět próza. V lednu jsem četla i Povídky malostranské. Tohle je jedna z těch knih, co většina lidí přečte už na střední k maturitě, ale mě nějak minula. Vybrala jsem si místo ní jiné, takže jsem to teď musela napravit. A závěr? Děsná nuda. Spolužačka z gymplu není žádná velká čtenářka, ale říkala mi, že tahle kniha se jí líbila, takže jsem se na ni i docela těšila a říkala si, že když bavila ji, bude určitě dobrá. Já jsem si ale bohužel se stylem psaní Jana Nerudy nesedla. Sice to je jedna z těch stravitelnějších knih z mého seznamu, ale i tak budu moc ráda, když Povídky malostranské nebudu muset znovu otevřít.

A to je pro dnešek vše. S další trojicí knih se tu objevím zase někdy příště. :)