Recenze: Drakie - Bez dechu

Název: Drakie - Bez dechu

Autor: Sophie Jordan

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Drakie #4
Počet stran: 120
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Azurka opustila na několik týdnů svůj kmen a vyrazila s rodiči na dovolenou, na které si má vyzkoušet, jestli dokáže zapadnout mezi lidi. Příští rok se má totiž vydat na cesty – nejdřív chce vidět oceán a teprve potom hodlá zaujmout svou dospělou roli mezi drakii. Jenže se nachomýtne k nehodě, při které málem utone jedna lidská dívka, a potká Tatea, nejúžasnějšího lidského kluka, jakého kdy viděla. A všechno je najednou úplně jinak…

Recenze:

Příběh Jacindy a Willa už sice skončil, ale pro Azurku, Jacindinu nejlepší kamarádku z drakijského kmene, to neplatí. Ten její teprve začíná… Jak bývá u spousty čerstvě dospělých drakiů zvykem, po dovršení osmnácti let se odpoutávají od rodin a míří na jeden rok do světa lidí „na zkušenou“. Jakmile se totiž rozhodnou usadit a zplodit nějaké další polodraky, už se z kmene jen tak nedostanou, a tak si užívají volnost, dokud můžou. Přesně to na příští rok plánuje i Azurka a už na to své rodiče pomalu, ale jistě připravuje.

Její tulácké putování je zatím ovšem pouze vyhlídkou do budoucnosti. Teď pro ni nastává zcela jiná zkušenost – několikatýdenní dovolená v chatě u jezera spolu s oběma rodiči. A to ve světě lidí. Azurčina maminka se totiž rozhodla, že si svou dceru pořádně užije, dokud má ještě tu možnost, a zároveň se ujistí, že se umí mezi lidmi chovat dostatečně nenápadně, aby svou nepozorností nebo slabou vůlí nepřivodila prozrazení jejich celému, přísně střeženému druhu.

zdroj

Azurka je však chytrá a schopná dívka, takže se jí daří proplouvat mezi obyčejnými lidmi bez jakéhokoliv incidentu. To se ale zkomplikuje ve chvíli, kdy se stane svědkem nešťastné nehody, při níž uvidí topící se dívku v takové hloubce, že by se jejím přátelům nikdy nepodařilo k ní dostat včas. Pro vodní drakie, jakou je Azurka, to ovšem není sebemenší problém. A tak se naše hlavní hrdinka rozhodne a dívku zachrání. Tím ovšem padne do oka dívčině mladšímu bratrovi Tateovi, který je odhodlaný zjistit o Azurce víc…

Kdo jste četli moje recenze na předchozí díly, tak víte, že mě série Drakie nijak zvlášť neuchvátila. Je na mě až příliš dětská a svými hrdiny místy i vyloženě otravná. Řadím ji do průměru, možná i lehce podprůměru. Nelituju toho, že jsem si ji přečetla, ale s jistotou mohu prohlásit, že znovu už ji určitě číst nebudu. Ať už ale tak, anebo tak, rozhodla jsem se sérii dočíst – a to včetně této bonusové novely o Azurce. Jacindina kamarádka mě sice nikdy nijak zvlášť neuchvátila, ale přisuzovala jsem to faktu, že se v předchozích dílech skoro vůbec nevyskytovala, takže jsem na ni byla zvědavá.

A musím říct, že mě nezklamala. Podle veškerých hodnocení na databázi knih a podobných stránkách jsem čekala, že mě Azurčin příběh bude bavit ještě míň než ten Jacindin, protože jejich hodnocení se opravdu markantně liší. Ale překvapivě se tak nestalo. Právě naopak. Zatímco Jacinda mi byla vždycky poměrně dost nesympatická, Azurka si mě velmi rychle získala, díky čemuž jsem si i mnohem víc užila knihu vyprávěnou z jejího pohledu.

Je to opravdu jen párstránková romantická jednohubka, kterou budete mít dočtenou dřív, než se nadějete, ale i tak si ji určitě moc oblíbíte. Moje tříhvězdičkové hodnocení by vás asi mohlo zmást a navodit dojem, že mi přišel slabý i tento čtvrtý díl, ale opak je pravdou. S Azurčinou knihou jsem opravdu mnohonásobně spokojenější než s celou Jacindinou trilogií, ale protože na čtyři hvězdičky to z mého pohledu přeci jenom nemá, byla jsem nucena hodnotit je stejně. Opravdu nevím, proč se s tou sérií s nikým neshodnu, ale holt to tak je. Azurka je pro mě mnohem lepší hrdinka než její nejlepší kamarádka.

Úryvek:
Celým tělem se nakláním dopředu, abych viděla ještě líp a snad i pochopila, proč se jeho obočí tak zkoumavě protáhlo. Jako by se na něco soustředil. Nebo byl smutný. Nebo… tak něco. Nevím to a ta nevědomost mě ničí. Udělám ještě krok blíž. 

Křup. 

Rychle se skrčím za strom, jeho hlava se prudce otočí mým směrem. Zarývám prsty do drsné kůry jako do záchranného lana. 

„Haló?“ 

Jeho hluboký hlas se táhne vzduchem jako stuha a sjede po mně jako proud teplé vody. Stojím bez hnutí, jen vlastní tep mi zběsile bubnuje do krku. V hlavě si přebírám další krok. Uvažuju, jestli mě opravdu viděl a jestli přijde blíž. 

„Kdo je tam?“ zazvoní jeho hlas. Ano. Blíží se. 

Těžce polknu, odrazím se od stromu a vběhnu do lesa. Utíkám, i když vím, že to nedává smysl. Měla bych prostě vyjít ven, chovat se normálně a flirtovat s ním jako každá normální holka. 

Svádím to na drakijský instinkt. To ten mi velí běžet. Ale teď už se stejně nemůžu prostě otočit a dělat, že jsem před ním neutíkala jako zoufalý trestanec.