Recenze: Will Grayson, Will Grayson

Název: Will Grayson, Will Grayson

Autor: John Green, David Levithan

Žánr: Young adult
Počet stran: 280
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Yoli

Anotace: Chicago je dost velké město a dva středoškoláky z jeho opačných konců může dohromady svést leda náhoda. A aby se navíc ti dva jmenovali úplně stejně, totiž Will Grayson, musí ta náhoda být hodně veliká. Jenže opravdový spád věci naberou teprve tehdy, když se do všeho vloží ještě někdo třetí – kamarád jednoho z Willů zvaný Drobek, tornádo v lidské podobě. Drobek je střední útočník školního týmu amerického fotbalu, autor, skladatel, producent, režisér a hlavní hvězda nejlepšího muzikálu všech dob, a především věčně zamilovaný gay. A když ten se do něčeho pustí, můžete si být jistí, že při zdi se držet nebude… Oba Willy čeká řada příjemných i méně příjemných překvapení a postupně si budou muset znovu přebrat všechno, co si mysleli o sobě, o lásce i o přátelství.

Recenze:

Každý z nás má svého jmenovce, se kterým nemá společné pouze křestní jméno, ale i příjmení. A mnohdy takových lidí existuje o dost víc než jen jeden. Ovšem ne vždy svého jmenovce během života potkáme. Toto je ale příběh o dvou klucích, kterým se to poštěstilo. Aneb jak Will Grayson potkal Willa Graysona…

Máme tu Willa č. 1, který je úplně obyčejný chytrý mladý muž. Žije se svými rodiči, kteří jsou doktoři, a i od něj se očekává, že se lékařem jednou stane. Ve škole se snaží působit nenápadně a za žádnou cenu neporušuje svou zásadu o mlčení, protože kdyby říkal všechno, co mu přijde na mysl, byl by zatraceně na očích. Jeho snahy o nenápadnost mu ovšem kazí nejlepší kamarád Drobek – který drobkem není ani náhodou. Je strašně vysoký a mohutný, hlasitý a hlavně věčně zamilovaný gay, takže v jeho společnosti je Will vidět víc než dost. A ve chvíli, kdy se ho Drobek začne snažit dát dohromady s kamarádkou Jane a odstartovat na škole muzikál o svém životě, všechno půjde pěkně do kytek.

zdroj

A pak je tu Will č. 2.  Bydlí jen se svou matkou, takže peněz nikdy neměli zrovna moc, a je nucen se dennodenně ládovat prášky na stabilizování nálady, aby se zbavil svých depresí. Ovšem i přes prášky je naštvaný na celý svět a nenávidí všechny kolem. Taky je to homosexuál, ale na rozdíl od Drobka svou orientaci tají. Ale ne z toho důvodu, že by měl strach nebo se styděl, ale protože si myslí, že do toho absolutně nikomu nic není, a tak si to nechává pro sebe.

Jsou to dva naprosto odlišní lidé, kteří by se za normálních okolností nikdy nepotkali. Pak ale do jejich životů vstoupí obrovská náhoda a tito Willové se spolu střetnou na tom nejnepravděpodobnějším místě vůbec. A v tu chvíli jejich existence naberou zcela jiné obrátky, než čekali.

Číst knihy, které napsali dva autoři, jsem už měla tu čest – a to víc než jednou. Většinou se ale oba spisovatelé domlouvají na příběhu a píší ho společně. Velmi zřídka se rozhodnou pro dvě hlavní postavy, které si rozdělí tak, že každý píše za jednu. Ale přesně to je případ této knihy. David Levithan přišel s nápadem na knihu o dvou klucích, co se jmenují stejně, a rozhodl se ji zrealizovat právě s Johnem Greenem. John psal za Willa č. 1, aniž by věděl, jaký bude Davidův Will č. 2, a naopak. Oba psali za své Willy a Willa toho druhého poznali až ve chvíli, kdy je svedli dohromady. Díky tomu je kniha hned od začátku silně zajímavá a lákavá.

Johnův Will je psán přesně tím čtivým stylem, jakým John Green píše vždycky. I kdybych nevěděla předem, za jakého Willa psal, poznala bych to hned, protože je v příběhu jasně vidět onen „greenovský“ rukopis. David Levithan byl zase neskutečně originální, jak tomu u něj bývá často. Jeho Will se totiž od všech postav viditelně odlišuje. A to jednou důležitou věcí – nepoužívá velká písmena, a to nejenom ve jménech, ale i na začátku vět. Dává tím najevo svou vnitřní rozpolcenost a rebelství, což se mi strašně moc líbilo.

Kniha poskytuje všechno, co byste od Johna a Davida čekali. Je tam teenagerská rozervanost, smutek, štěstí, láska, ponaučení a spoustu dalšího. Oběma autorům to spolu nesmírně svědčí, do knihy jsem se doslova zamilovala a přečetla ji během jednoho dne. Vůbec bych se nezlobila, kdyby spolu zase někdy něco napsali, protože jsou opravdu mistři svého oboru.

Úryvek:

Ten chlápek dost nahlas řekne: „William. Grayson. William Grayson. Kde já už jsem to jméno viděl? Jo, já už vím, NE na tvým řidičáku.“
Chvilku uvažuju, co s tím, a pak řeknu hodně potichu: „Je to moje karta. Znám PIN. Strčte ji tam.“
Protáhne ji terminálem a řekne: „Mně je to úplně fuk, mladej. Karta jako karta, hlavně když platí.“ V té chvíli si uvědomím, že ten kluk zase stojí za mnou. Otočím se a on se zeptá: „Co jste říkal?“ Nekouká přitom na mě, ale na Piercingáče.
„Říkal jsem, že mi jeho řidičák je úplně fuk.“
„Nevolal jste mě?“
„O čem to mluvíš, mladej?“
„William Grayson. Neříkal jste teď zrovna William Grayson? Volal mě tady někdo?“
„Cože? Ne, mladej. William Grayson je tady tenhle,“ ukáže na mě. „Tedy, možná je a možná není, ale na týhle kartě je.“
Ten kluk se na mě chvilku zmateně kouká a pak se zeptá: „Jak se jmenuješ?“

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví Martinus.

Knihu si můžete zakoupit v jejich e-shopu.