Recenze: Cesta věčnou nocí

Název: Cesta věčnou nocí

Autor: Veronica Rossi

Žánr: Dystopie, Young adult
Díl: Nebe #2
Počet stran: 224
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Knižní klub

Anotace: Od chvíle, kdy se Árie dozvěděla o smrti své matky, uplynulo už několik měsíců. I Perry už je nějakou dobu Krvepánem a dívka o něm nemá žádné zprávy. Nyní se však mají znovu setkat. Po tomto okamžiku oba nesmírně touží, a skutečně jsou naplněna všechna jejich očekávání. Tedy aspoň zpočátku. Bývalá Osadnice však není Perryho druhy přijata nijak laskavě a kmen se začíná bouřit. Éter bouří každým dnem víc a víc a jediným příslibem bezpečí je Poklidná modř. Je však tento bezpečný přístav skutečný?

Recenze:
Árie a Perry se na konci prvního dílu s těžkým srdcem rozloučili. On se musel vrátit ke svému kmeni, stát se Krvepánem a udržet své lidi naživu. Ona se musela dostat do Blaženosti a najít svou matku. Teď je ovšem všechno jinak. Áriina matka je mrtvá a ona byla opět vyhnána ven, aby pro Osadníky našla Poklidnou modř – bájné místo bez éteru, kde by mohli všichni žít. Konzul Hess drží v zajetí Perryho synovce Talona, takže má Árii v hrsti a ta musí dělat vše, co jí přikáže. 

zdroj

Naši dva milenci se proto opět setkají a Perry je tentokrát rozhodnutý už Árii nikam nepustit. Poklidnou modř chtějí najít společně. V Perryho Osadě ale s Áriiným příchodem nastanou pořádné problémy. Divoši se odmítají s přítomností „Krta“ smířit a Perry u svých lidí začíná ztrácet potřebný respekt. Hrozí, že se proti němu obrátí vlastní lidé, a Árie to moc dobře ví.

Je si vědoma toho, že by ji Perry nikdy samotnou nepustit, a tak v nestřežené chvíli uteče a její jedinou společností na cestě se stává Perryho nejlepší přítel Roar, který se rozhodne Árii následovat. Hlavní hrdinové se proto znovu ocitají od sebe a každý se musí vypřádat s vlastní misí, než se budou moci znovu sejít...

Cesta věčnou nocí se mi hned od prvních pár stránek líbila víc než první díl. Pod nekonečnou oblohou pro mě mělo velmi pomalý a nudný začátek, zatímco teď jsem si čtení užívala opravdu hned. Už jsem rozuměla nově vytvořinému světu, znala jsem všechny termíny a zkrátka jsem se v ději mnohem lépe orientovala. Sice se dá tento díl, jak už tomu tak u trilogií často bývá, považovat jen za takovou výplň v příběhu, ale i přesto mě Cesta věčnou nocí opravdu bavila. 

Co knize ale trochu ubírá na půvabu, je useknutí na konci. Původně jsem si myslela, že to tak autorka udělala schválně, což se mi moc nelíbilo, ale pak jsem se na internetu dočetla, jak tomu bylo doopravdy. Při českém vydání došlo k chybě a tato kniha byla nakonec vydána bez asi deseti posledních kapitol, které byly po zjištění chyby přidány na začátek té třetí, což je právě ten důvod, proč tento díl působí trochu zbytečně. Ovšem i navzdory tomu, že čtenářům tato kniha v podstatě nic nedá, strašně moc jsem si čtení užívala. Byla to taková oddechovka se správnou špetkou akčních a dobrodružných scén. 

Stejně jako u prvního dílu mě ale velmi rušily chyby a překlepy. Trochu naivně jsem doufala, že si redaktoři dali u druhého dílu trochu víc záležet a pořádně se věnovali korektuře, když se po vydání Pod nekonečnou oblohou vyrojily stížnosti. Bohužel se tak nestalo, občas mi právě naopak přišlo, že se tu těch chyb nachází ještě víc než v předešlé knize. Takže za ty chyby opět strhávám hvězdičku, opravdu jich tam na to, abych je mohla ignorovat, bylo příliš mnoho.

Úryvek: 
„Je to dřív, než jsem myslel,“ řekl, „ale půjdu s tebou. Vyrazíme za pár dnů a budeme doufat, že průsmyk bude do té doby volný.“
„A když ne?“
Pokrčil rameny. „Budeme bojovat proti ledu. Nejspíš by nám to trvalo dvakrát tak dlouho, ale mohli bychom to zvládnout. Mohl bych nás tam dostat.“
Árie se jeho slovům usmála. Nevěděl proč, ale na tom nezáleželo. Usmívala se.
„Dobrá,“ řekla. Ovinula kolem něj paže a přivinula mu hlavu k hrudi. Perry jí odhrnul vlasy z ramen a vdechoval její vůni. Síla její nálady ho vracela zpátky. S každým nádechem se jeho hněv měnil v touhu.
Přejel jí palcem po linii páteře. Všechno na ní bylo půvabné a silné. Odtáhla se a pohlédla mu do očí.
„Tohle…“ Chtěl jí říct, že takhle se měli setkat před několika dny v lese. O tomhle přemýšlel celou zimu – tohle mu chybělo. Avšak nemohl se dostat přes to, jak se cítila, a přes způsob, jímž se na něj dívala.
„Ano,“ řekla. „Tohle.“