Recenze: Magie zabíjí

Název: Magie zabíjí

Autor: Ilona Andrews

Žánr: Urban fantasy

Díl: Kate Daniels #5

Počet stran: 272

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Fantom Print

Anotace: Kate Danielsová možná odešla z Řádu rytířů milosrdné pomoci, ale stále se brodí až po kolena v paranormálních problémech. Nebo by se jimi spíš brodila, kdyby ji někdo najal. Založit si vlastní kancelář se ukázalo náročnější, než by čekala, zvlášť když teď Řád očerňuje její jméno. Situaci jí taky moc neulehčuje, že se mnoho potenciálních klientů nechá odradit představou, že by mohli vzbudit hněv Pána šelem, který se stal Katiným druhem. Takže když jí zavolá jeden z nejlepších Pánů mrtvých ve městě a chce pomoci s upírem mimo kontrolu, Kate se dvakrát nerozmýšlí a nabídku práce přijme. Ale ukáže se, že nejde o jediný případ neobvyklých událostí. Kate tomu všemu musí přijít na kloub a rychle, protože jinak by celé město i všichni její drazí mohli zaplatit cenu nejvyšší… Atlanta, sužovaná válkou mezi magií a technologiemi, ještě nikdy nebyla tak smrtící. Je dobře, že je Kate Danielsová připravená zasáhnout…

Recenze:

Kate Danielsová odešla z Řádu rytířů, když odmítla uposlechnout rozkaz zůstat na místě a místo toho se vrhla do nebezpečí, aby zachránila kožoměnce volající o pomoc. Teď pracuje na vlastní noze a ze všech sil se snaží udržet nad vodou svou vlastní vyšetřovací agenturu. To má ovšem jeden malý problém – soukromých vyšetřovatelů je v Atlantě spousta a všichni působí na trhu mnohem déle než ona, takže před zákazníky působí mnohem důvěryhodněji. A Katinu snahu o získání klientů silně komplikuje i samotný Řád rytířů, který ji na veřejnosti pomlouvá.

Ovšem i přes všechny tyto komplikace se nějaký ten případ přeci jenom najde. Je tu jeden běhající upír mimo kontrolu, což na první pohled vypadá jako obyčejná nehoda, ale když se do toho zapojí i Rudá garda, vyjde najevo, že tu jde o něco mnohem většího a samozřejmě i o dost nebezpečnějšího, než se na začátku zdálo. A Kate je jako obvykle uprostřed všeho a musí se pořádně snažit, aby zachránila město před pořádným masakrem…

zdroj

Kromě pracovní náplně se ale Kate musí věnovat i té osobní, protože teď už nefunguje jen sama za sebe. Konečně kolem sebe Kate s Curranem přestali kroužit jako supi a rozhodli se to risknout, takže teď Kate žije v Pevnosti a jakožto Družka Pána Šelem má na starosti nespočet konfliktů uvnitř Smečky, které jakožto nová Alfa musí vyřešit. A její chráněnka Julie, která neustále utíká ze školy, jí její povinnosti rozhodně neulehčuje.

Předchozí díl byl pro čtenáře a fanoušky této série takovým malým ohňostrojem díky tomu, že autoři konečně Kate a Currana oficiálně spárovali. Právě kvůli tomu, že už jsou ale spolu, se z příběhu vytratilo to tolik oblíbené jiskření a špičkování hlavních hrdinů, ale i když už tam toho není tolik, Kate a Curran se stejně čas od času navzájem trochu pozlobí, takže úplně o všechno čtenáři nepřijdou. A i přesto, že už Kate svůj ostrý jazyk tolik nepoužívá vůči Curranovi, rozhodně ho nespolkla. I nadále je vtipná, drzá a chrlí jednu hlášku za druhou. Hlavně její konverzace s Andreou, která teď dostala o něco víc prostoru, stojí za to.

Ovšem i navzdory tomu, že teď Kate s Curranem žije, zdálo se mi, že ho v tomto díle bylo nějak málo. Stejně tak Dereka, Jima a dalších. Autoři tak nějak celkově na ty vedlejší postavy trochu zapomínají, velký prostor dostali zatím jen ve třetím díle, z čehož jsem byla nadšená, ale od té doby je ticho po pěšině. Já samozřejmě chápu, že se musí soustředit hlavně na Kate a rozvíjení příběhu, ale vůbec bych se nezlobila, kdyby každou knihu o trochu víc natáhli, aby došlo i na jiné postavy. Andrea byla vlastně jediná, kdo dostal šanci se trošku předvést. O naprosté absenci Rafaela snad ani radši nebudu mluvit…

Bohužel se musím přiznat, že jsem nebyla moc spokojená ani s koncem. Nejde o tom, že by se tam stalo něco, co by se mi nelíbilo, protože to není pravda, děj mi maximálně vyhovoval, ale přišlo mi to takové hrozně uspěchané. Katiny případy jsou pokaždé rozložené přes celou knihu, což mi vyhovuje, ale ta vedlejší linka z Magie zabíjí byla ukončená strašně rychle. Celá ta záležitost s Kate a Julií, o které tu nebudu spoilerovat těm, co knihu nečetli, se zkrátka vyřešila v pár-stránkovém epilogu a já jen nechápavě mrkala. Osobně si myslím, že by se na to hodily ještě tak dvě kapitoly, protože v tom epilogu to bylo tak nepěkně nahňahňané, že než jsem se nadála, bylo všechno vyřešeno. Ale kromě toho zakončení jsem byla z knihy jako vždy naprosto nadšená!

Úryvek:

Ze spánku mě vytrhlo zvonění telefonu. Rozlepila jsem oči a skulila se z postele, že ho zvednu. Z nějakého záhadného důvodu se podlaha přemístila o pár desítek centimetrů níž, než jsem byla zvyklá, takže jsem s žuchnutím slítla na podlahu.
Au.
Nad okrajem postele se vynořila blonďatá hlava a povědomý mužský hlas se zeptal: „Hej, ty tam dole, jsi v pořádku?“
Curran. Pán šelem byl v mé posteli. Ne, počkat. Neměla jsem postel, protože mi má šílená teta zničila byt. Byla jsem spárovaná s Pánem šelem, což znamenalo, že jsem se teď momentálně nacházela v Pevnosti, v Curranových pokojích a jeho posteli. Naší posteli. A ta měla metr dvacet na výšku. Jasně.
„Kate?“
„Jsem v pořádku.“
„Mám ti tu nechat nainstalovat jednu z těch dětských skluzavek?“
Jen jsem ho odmávla a zvedla telefon. „Prosím?“
„Dobré ráno, Choti,“ ozval se ženský hlas.
Choti? To byla novinka. Kožoměnci mi obvykle říkali Alfo nebo Paní, a občas Družko. To poslední oslovení se na mém osobním žebříčku věcí, které naprosto nesnáším, řadilo někam mezi pití zkyslého mléka a operaci zubního kanálku, takže se mu většina lidí naučila vyhýbat.