25. června 2016

Název: Naslouchač
Žánr: Fantasy, Dystopie
Díl: Naslouchač #1
Počet stran: 374
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Host

Anotace: Velká válka rozdělila svět na dvě části, z nichž jedna je obyvatelná a druhá zamořená jedovatými plyny. Obyvatelnou polovinu chrání štít, který čerpá energii z nerostu zvaného sklenit. V blízkosti štítu žije národ sklenařů, kteří jako jediní dokážou sklenit těžit. Platí však za to vysokou daň. Energetické pole štítu odsuzuje sklenaře k životu ve středověkých podmínkách, lidé z nížin je zotročili a těžba sklenitu jim způsobuje nemoci a znetvoření. Třináctiletá Ilan se jako jedna z mála narodila bez deformací a navíc se vzácným darem — dokáže naslouchat sklenitu. Aby ji neodvedli od rodiny, od dětství se vydává za chlapce a skrývá se v masce a hábitu, které musejí sklenaři nosit na znamení podřízenosti. Díky svému daru by snad mohla mít o něco lepší život, protože se může vyučit sklenařským brusičem. Jenže její schopnosti jsou už teď tak výjimečné, že si ji vybere kapitán pětadvacítky, družiny, která chrání sklenařská města před nebezpečnými tvory zrozenými z otráveného vzduchu za štítem. Ilan ví, že musí své tajemství před pětadvaceti bojovníky za každou cenu uchránit. Jsou to přece nepřátelé a život sklenaře pro ně nic neznamená. Nebo se mýlí?


Recenze napsána pro knihkupectví Fantasya, kde si ji taky můžete přečíst.


Úryvek:
„Děje se něco, Ilane?“ ozval se nade mnou kapitánův hlas. Bylo těžké rozeznat, jestli se zlobí, nebo jen ptá. Kopyta všechno ostatní přehlušila. 
„Ne, pane,“ odtušila jsem s hlavou sklopenou. Měla jsem padnout na kolena a žádat o odpuštění. V tu chvíli jsem se ho opravdu bála.
Jeden z jezdců seskočil z koně. Viděla jsem ale jen vysoké kožené boty a ty měli všichni z pětadvacítky stejné.
Ještě víc jsem se nahrbila a vystrašeně nadskočila, když mi čísi ruka nadzdvihla mantii u nohou. Pak jsem vykřikla. Před očima se mi objevily delší vlasy, na konci mírně zvlněné. Napadlo mě, že mě Vargas mohl varovat, když se mi chtěl podívat na nohy.
„Ilan nemá boty,“ oznámil kapitánovi.
Po krátkém zaváhání jsem přece jenom vzhlédla. Kapitán mhouřil oči a prohlížel si cosi za mnou. Otočila jsem se a zalapala po dechu. Kam až oko dohlédlo a skomírající denní světlo dovolilo, táhly se krvavé stopy. Končily těsně u mých nohou. Bála jsem se, že to kapitána rozzuřilo. Zatím se mnou měl jen potíže. Vzal mě do svých služeb, aby ze mě měl užitek, a já jsem ani neměla boty.
Kapitánovy oříškové oči sjely k mému voalu. „Proč jsi mi, proboha, neřekl, že nemáš boty? Vždyť jsme na cestě už několik hodin!“
Neřekla jsem mu to, protože mě nenapadlo, že by ho to mohlo zajímat. Ale to jsem si raději nechala pro sebe.
„Žádný sklenař přece nemá boty, pane,“ upozornila jsem ho jemně na nedostatek znalostí o mých lidech a poměrech, v jakých je lidé z nížin nechávali žít. Co je to za nesmysl? Zakázali nám boty a pak se diví, že je nemáme?




Email This Share to Facebook Share on Google Plus Share to Twitter Pin This



2 komentáře:

  1. Parádní recenze, na knihu se určitě chystám :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžu ji jedině doporučit, je úžasná :)

      Vymazat

Máš-li něco na srdci či na jazyku, střílej. Za každý komentář budu vděčná, beru i kritiku ;)