Recenze: Dům, ve kterém jsme vyrůstali

Název: Dům, ve kterém jsme vyrůstali

Autor: Lisa Jewell

Žánr: Drama
Počet stran: 352
Rok vydání: 2016
Nakladatelství: Beta

Anotace: Birdovi bydlí v malebné anglické vesničce v domě se zahradou. Čtyři děti – pragmatická Meg, zasněná Beth a dvojčata Rory a Rhys – chodí do místní školy a po večerech sedávají u společných večeří s milujícími rodiči – hodným tatínkem Colinem a veselou, trochu praštěnou maminkou Lorelei. Jejich dětství je jako z pohádky, dokud do něj jednoho osudného velikonočního víkendu nezasáhne tragédie. Rodina se začíná rozpadat, děti dospívají, odcházejí a z matčiny nevinné sběratelské vášně se stává patologická posedlost. Po letech se Meg do domu vrací. Jaká tajemství se tady skrývají? Má rodina ještě šanci? A co se vlastně tehdy o Velikonocích stalo?

Recenze:
Birdovi, naprosto obyčejná a spokojená šestičlenná rodina. Žijí spolu na malebném anglickém venkově v krásném rodinném cihlovém domku se zahradou a každý večer se schází u teplých večeří. Meg je prakticky smýšlejí, Beth věčně zasněná a pak jsou tu ještě dvojčata – Rory s Rhysem. Rory je dobrodruh a trable mu rozhodně nejsou cizí, životem proplouvá snadno na rozdíl od své druhé polovičky, citlivého Rhyse. Ale ať už jsou sourozenci jakýkoliv, žije se jim krásně.

Tatínek Colin je nesmírně hodný, maminka Lorelei sice tak trochu praštěná, ale zároveň i hodně usměvavá sběratelka všeho možného. Úzkostlivě sbírá všechny vzpomínky na dětství svých dětí a má schovaný každičký obrázek, co namalovaly jejich dětské ručky.

zdroj

Rodiče postupně stárnou, děti dospívají a jejich život příjemně a šťastně plyne. Mají se dobře. To až do jednoho velikonočního víkendu, kdy jejich rodinu zasáhne tragédie, v jejímž výsledku se rodina velmi rychle rozpadne. Děti se odstěhují, Lorelei Colina vyloženě vypudí z domu a její do té doby nevinná sběratelská vášeň se promění v naprostou patologickou posedlost, kdy není schopná vyhodit ani staré noviny. Všechno se jí kupí doma, až se tam nedá udělat ani krok.

Po několika letech, ve chvíli, kdy Lorelei zemře, se celá rodina vrací, aby vytřídila matčiny věci, a společně odhalují všechna tajemství, co dům jejich dětství skrývá. Zároveň se snaží najít odpověď na otázku, jestli po tak dlouhé době odloučení zvládnou dát rodinu zpět dohromady. To nejhlavnější, co tam na ně ovšem čeká, je zjištění, co přesně se vlastně v onom osudném velikonočním víkendu stalo. 

Dům, ve kterém jsme vyrůstali je takové typické rodinné drama, kdy se rodina v důsledku katastrofy rozpadla a teď se k sobě snaží najít opět cestu. Ale i přesto, že příběh zní poměrně obyčejně, celá kniha je docela nepředvídatelná a plná překvapení. Krásné okamžiky, neštěstí, samota, ale i znovushledání a odpuštění – tohle všechno na vás v případě čtení čeká.

Asi není třeba dodávat, že se jedná o pořádnou emocionální jízdu, že? Autorka si pěkně umí pohrávat s psychikou postav i emocemi čtenářů, za což má můj obdiv. Ale abych byla upřímná, nijak zvlášť jsem si z příběhu na zadek nesedla. Obálka i anotace mě lákaly, ale když jsem pak měla knihu doma, začala jsem přemýšlet nad tím, že to možná nebude tak úplně šálek mé kávy. A měla jsem pravdu.

Ta kniha je dobrá, rozhodně netvrdím, že ne, jen zkrátka není pro mě. Protože i když mi je už dvacet, ve čtení jsem se zasekla někde v šestnácti. Nezáleží mi na tom, že lidé v mém okolí už pomalu ale jistě přestávají číst young adult a pouští se do dospělejších děl. Já klidně ještě chvíli zůstanu zastydlým puberťákem s hlavou v oblacích. Samozřejmě, že i já si někdy přečtu něco z dospělého světa, ale v takovém případě se spíš jedná o thrillery a detektivky, které mi sedí perfektně. To příklad Domu, ve kterém jsme vyrůstali bohužel není. Ale jsem si jistá, že starším, nebo alespoň vyspělejším (:D) jedincům, než jsem já, by se kniha líbila moc, proto jsem ji taky přesunula do mamčiny knihovny. Pro mě se jednalo spíš o průměr.

Úryvek:

Colin zaklapl notebook a podíval se na hodinky. „Kdy přivezou kontejnery?“
„Každou chvilku,“ usmála se Megan. „Vlastně zrovna teď.“ Venku před domem se právě ozval rachot kovových řetězů.
Na silnici stály dva velké žluté kontejnery. Megan zaplatila stolibrovou bankovkou a domluvila, že druhý den ráno ve stejnou dobu budou kontejnery vyměněny. A další den ráno také. A ještě další den znova. „Budeme prostě jezdit každé ráno, dokud nám neřeknete, že je to vyklizeno,“ řekl řidič. „Je to zlý, co?“ zeptal se a přejel pohledem omšelý dům před sebou.
„Hodně zlý,“ přisvědčila Megan.
„Zvláštní,“ řekl řidič, „zvláštní, jak někteří lidi zacházejí s věcma.“ Znovu se podíval na dům, skoro láskyplně, a pak zavrtěl hlavou. „Hodně štěstí. Uvidíme se zítra ráno.“
Když náklaďák odjel, Megan ještě chvíli stála na chodníku. Ranní slunce už docela hřálo. Držela v ruce potvrzení a chvíli se dívala přes ulici. Obří úkol, který ji čekal, cítila jako tlak v hlavě. Nešlo jen o fyzickou práci (Megan měla ráda fyzickou práci), ale také o to, že bude muset odkrýt hlubiny svého dětství a zjistí, že je prolezlé hnilobou.
„Fajn,“ řekla po chvíli a tleskla rukama o sebe. „A je to. Žádné výmluvy. Jdeme na to.“

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Beta. Moc si toho vážím!

Knihu si můžete zakoupit v jejich e-shopu.