Recenze: První stříbrná kniha snů

Název: První stříbrná kniha snů

Autor: Kerstin Gier

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Stříbrná kniha snů #1
Počet stran: 352
Rok vydání: 2014
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Tajuplné dveře s klikou ve tvaru ještěrky, mluvící sochy a zdivočelá chůva se sekerou… sny Liv Silberové jsou poslední dobou docela strašidelné. Obzvlášť jeden ji neustále pronásleduje. V tomhle snu je v noci na hřbitově a pozoruje čtyři kluky během jakéhosi podivného magického rituálu. Ti kluci jsou jí ale povědomí a není to náhoda, skutečně existují, chodí totiž s Liv do školy a vlastně jsou docela fajn. A někteří teda obzvlášť ;) Opravdu strašidelné – ještě strašidelnější než jakýkoli hřbitov v noci – je to, že tihle kluci o ní vědí věci, které by ve dne nikdy nahlas neřekla, leda ve snu. Jak je tohle možné? Je to pořádně zamotaná hádanka, ale hádankám nemohla Liv nikdy odolat…

Recenze:

Liv Silberová a její mladší sestra Mia se celý život stěhují z místa na místo, ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Jejich matka je literární vědkyně se dvěma doktoráty, která téměř každý rok učí na jiné prestižní univerzitě. Teď se jí ovšem splnil jeden z největších snů, a to vyučovat na Oxfordu, takže to vypadá, že by se s dětmi mohla konečně trvale usadit. Zvlášť, když to se svým novým přítelem Ernestem bere opravdu vážně a chystá se k němu nastěhovat.

Liv s Miou si proto musí opět zvykat na novou zemi, novou školu, navazovat nová přátelství a do toho všeho se ještě smířit s faktem, že nebudou žít sami, ale s máminým téměř plešatým přítelem, který má sám dvě děti. A aby toho nebylo málo, v nové škole je jedna opravdu zvláštní čtveřice těch nejhezčích blonďatých kluků z celé Anglie, kteří sdílí velké tajemství.

zdroj

Liv měla vždycky velmi živé sny, ale když jednu noc projde podivnými dveřmi s klikou ve tvaru ještěrky a ocitne se na hřbitově, začne to být opravdu divné. Na hřbitově jsou totiž spolu s ní i ti čtyři kluci ze školy (z nichž jeden je její nový nevlastní bratr Grayson) a provádí nějaký šílený rituál v latině. Když se potom Liv probudí, nechápe, jak k tomu snu přišla, a když se pak ve škole setká s klukama, kteří vědí o něčem, co řekla jen a pouze ve snu, začne to být ještě bláznivější. Přeci se jim nemohlo všem zdát to samé! Je hloupost, aby měli lidé synchronní sny a mohli spolu během spánku komunikovat. Nebo snad existuje způsob, jak by se něco takového mohlo skutečně stát? Liv se chtíc nechtíc zapletla do porozuhodné a velmi nebezpečné hry...

Na tuto trilogii od Kerstin jsem se chystala od té doby, co jsem na posezení slupla její Drahokamy, které jsem si opravdu zamilovala. Byla jsem si jistá, že mě Stříbrná kniha snů bude taky bavit, protože mám po Drahokamech u Kerstin opravdu vysoká očekávání. 

Drahokamy jsou pro mě mnohem lepší, protože do těch jsem se opravdu zbláznila a nemůže je dostat z hlavy, ale i když se mi Stříbrná kniha snů nelíbila tolik jako její starší sourozenec, pořád jsem z ní nadšená. Pět hvězdiček jí sice dát nedokážu, protože mám stále v paměti tu předchozí dokonalost, kterou jsem od autorky četla, ale i bez té jedné hvězdičky věřte, že se mi kniha líbila.

Nesmírně autorku obdivuju. Nechápu, kam chodí na ty super a originální nápady. Nejprve cestování časem díky časocestovacímu genu v krvi a teď naprosto živé sny, ve kterých se vám může stát úplně cokoliv. Nevím, kde ty skvělé myšlenky bere a docela jí je závidím, ale doufám, že jich tam v budoucnu najde ještě spoustu, protože se na její další počiny rozhodně chystám. Kerstin Gier se oficiálně řadí mezi moje nejoblíbenější spisovatelky a já se moc těším, až si přečtu druhý díl.

Úryvek:
Ale úlevu jsem si směla užívat jen po dobu jednoho mrknutí oka, pak se začala třást podlaha, dveře do pokoje se rozrazily a máma se vrhla ke mně na postel. „Co se stalo, myško? Ublížila sis?“
„Ne.“ Zmateně jsem mžourala do světla.
S odstupem několika vteřin přišli do mého pokoje i Mia, Bety, Grayson, Florence a nakonec i Ernest.
„Zloděj?“ vykřikla Mia.
„Viděla jsi ducha?“ zeptala se Florence. „Vyskočil ti Puntík do postele?“
„Netopýr, že ano?“ Ernest si zavazoval župan. (Velmi dobře, takže v noci pobíhá polonahý po domě.) „Žádný důvod k panice. V tuhle roční dobu se občas zatoulají do domu… Hm, ale okno máš zavřené.“
Jediný, kdo se na nic neptal (vyjma Bety), byl Grayson. Jen se na mě díval, jako by přesně věděl, co se stalo.
Potřebovala jsem čas, abych se sebrala a dostala svůj dech aspoň trochu pod kontrolu. To, že na mě zíraly vytřeštěné oči a všichni mě zasypali otázkami, opravdu nepomáhalo. Co tu vlastně dělali?
„Křičela jsi,“ vysvětlila Mia.
Musel to být strašný křik, když byl slyšet i o dvě místnosti dál. Jen Lottie o patro výš to očividně nevzbudilo.
„Jen se mi něco zlého zdálo,“ zamumlala jsem a vyhnula se Graysonovu pohledu.