Recenze: Líbali jsme se

Název: Líbali jsme se

Autor: David Levithan

Žánr: Romance
Počet stran: 196
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: CooBoo

Anotace: Bestsellerový autor David Levithan napsal příběh založený na skutečné události – Harry a Craig, dva sedmnáctiletí kluci, se zúčastnili líbacího maratonu, aby překonali Guinnessův rekord a zároveň upozornili na předsudky panující ve společnosti. Dehydratovaní a nevyspalí se snaží překonat rekord a jejich úsilí se stává ohniskem, kolem kterého se točí příběh dalších dospívajících kluků, již hledají svoji vlastní identitu, lásku, řeší rodinné problémy – a hlavně touží objevit své místo v tomto světě.
Levithan umně splétá nitky jejich příběhu do jednoho velkého o dospívání a hledání vlastní identity, zkrátka tom, jaké to dnes je být mladý kluk na kluky. 

Recenze:

Kniha Líbali jsme se mě lákala od úplného začátku, kdy jsem se dozvěděla, že se ji nakladatelství CooBoo chystá vydat. Tématika LGBT se mě odjakživa silně dotýkala a mám knihy soustředící se právě na tyto náměty hrozně ráda, ale bohužel jich u nás moc nevychází. Proto pro mě byla tato novinka od úplného začátku „must-have“ a dělá mi radost, že jsem se ke knížce dostala jakožto ke své první v novém roce.

S Davidem Levithanem se jednalo o mou premiéru, ale rozhodně můžu říct, že to nebylo naše poslední setkání. Už jsem předem slyšela, že má David poměrně osobitý styl psaní, který ne každému sedne, takže jsem z toho měla trošku strach, ale musím říct, že jeho styl mi sednul jako ušitý. Už dlouho jsem se skrz žádnou knížku nedostala tak lehce a rychle.

Příběh je psán z pohledu jakéhosi „my“. Jde o duchy již zemřelých homosexuálů, kteří

zdroj

odešli před několika lety v době, kdy propukla první vlna HIV a AIDS. Kdy se jednalo čistě o nemoc mezi homosexuály, a dokud se nerozšířila i mezi ostatní populaci, nikdo se nesnažil hledat lék. Právě tito duchové sledují osudy současných gayů a vykreslují, jaké to bylo být gayem v minulých letech a jaké je to dnes. Něco se změnilo, něco je stejné dodnes.

Tímto stylem čtenáři sledují osudy hned několika lidí. Neil a Peter jsou teprve patnáctiletí kluci a prožívají spolu svou první lásku. Ryan a Avery se právě potkali na plese, takže se snaží navzájem poznat a zjistit, jestli by jim to mohlo fungovat. Cooper je v životě nešťastný, marně se snaží zaplnit prázdné místo v srdci a všechno se pro něj ještě zhorší ve chvíli, kdy se jeho rodiče nedopatřením dozví, že je na kluky, a on samým zděšením uteče z domu. Tariq se pokouší zbavit strachu a vzpamatovat se z nedávného útoku, kdy byl kvůli své orientaci nenávistně napaden.

Největší roli v příběhu ovšem beze sporu dostali Harry a Craig. To jsou mladí studenti, kteří se rozhodli pokořit světový rekord v nejdelším polibku, aby světu něco dokázali. David Levithan se v tomto inspiroval podle skutečnosti a s požehnáním Mattyho a Bobbyho, kteří tento polibek doopravdy uskutečnili v roce 2010, se pustil do psaní.

Možná vás trochu děsí to množství postav, ale ujišťuju vás, že se v nich velmi rychle zorientuje a budete s nimi prožívat všechny jejich slasti i strasti. Každý z nich je jiný a přesto mají všichni něco společné. Alespoň si takto může každý čtenář najít své oblíbence, na které se bude v knize těšit.

Já osobně jsem si nejvíc užívala vyprávění Ryana s Averym a pak samozřejmě Harryho s Craigem. Naopak mi moc nesedl Cooper, kterého mi bylo sice nesmírně líto, ale nedokázala jsem se do jeho příběhu tak úplně ponořit. Ale ať už tak anebo tak, celá kniha byla naprosto úžasná a já si jsem jistá, že se do ní pustím někdy znovu.

Úryvek:
Avery se trochu nakloní přes okraj, roztáhne prsty ve vodě. Je fajn pocit vytvářet proud, jakkoli malý. Vzduch je lehký a voda klidná, stromy se naklánějí z břehu, aby naslouchaly drobným vlnkám. Loď se mírně kolébá.
„Tak jaký je tvůj příběh?“ zeptá se Ryan.
Avery k němu vzhlédne a s rukou pořád ještě ve vodě. „Můj příběh?“
„No, každý má aspoň jeden.“
Na pár vteřin se Avery strachuje, že si Ryan myslí, že je nějaký mutant, že si myslí, že je nějaká parodie, a chce, aby vyšel s pravdou ven. Pak ale Averymu z Ryanova výrazu dojde, že ne, že o to nejde. Ryan se snaží načít rozhovor a chce, aby byl smysluplný. Protože co je smysluplnější než něčí příběh?
„Můžu začít, jestli chceš,“ nabídne se Ryan.
„Jasný,“ odpoví Avery. „Začni.“ Protože tak je to trochu bezpečnější. Avery neví, jak má vyprávět příběh a přitom nevyprávět ten příběh, a chce mít jistotu, že když chtěl Ryan slyšet příběh, měl skutečně na mysli něco tak velkého.