Autor: Michaela Burdová
Žánr: Fantasy, Young adultDíl: Syn pekel #1
Počet stran: 256
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Fragment
Anotace: Vydejme se do Velwetie, tajemné země obývané Temnovlky – nesmrtelnými bytostmi, ze kterých jde strach a lidé jsou pro ně pouhou kořistí.
Minulost vlkodlaka Nerana, nazývaného Syn pekel, je s Temnovlky pevně svázána. Pouze čarovný nektar Étarlininy slzy by mu mohl pomoci se odpoutat a zvrátit svůj osud. Musí uzavřít spojenectví s elfkou Liadel, kterou ze srdce nenávidí. Podaří se mu odhalit její tajemství? Bude Neranovi odpuštěna dávná zrada? Ve Velwetii mezitím propuká boj temných sil - třinácti démonů. Neran je vtažen do bitvy o moc. Kdo zvítězí, rozhodne o osudu celé země.
Vlčí krev je
prvním dílem z dvojdílné série Syn
pekel od české autorky Michaely Burdové. Už jsem od ní četla Volání sirény,
a i když jsou její knihy pro mladší (náctileté) čtenáře, já si u jejích příběhů
vždycky odpočinu.
Kniha sleduje příběh vlkodlaka (nebo taky syna pekel či weer wolfa) Nerana. Žije ve světě lidí, elfů, trpaslíků a právě vlkodlaků, kteří ovšem byli už skoro všichni vyvražděni lidskými lovci. Neran spolu se svým bratrem Gerratem jsou pravděpodobně posledními přeživšími, pokud nepočítám smečku Temnovlků, kteří jsou vedeni mladou Aragen, která ovládá temné démonské síly, díky kterým jsou její vlci větší, silnější a hlavně neporazitelní. Společně sužují města a vesnice a snaží si podmanit svět.
Neran je ale spíš vlk samotář a k Temnovlkům nepatří. Míří
na svou vlastní pouť, aby našel magické léčivé Étarlininy slzy. Aby toho ale
dosáhnul, je nucen spojit síly s elfkou Liadel, se kterou měl v minulosti
už co činění a teď by jí najradši rozpáral hrdlo. Ale Étarlininy slzy nutně
potřebuje, takže v sobě musí potlačit nenávist a strpět Liadelinu
společnost.
Neran je hlavním protagonistou většiny kapitol v knize, ale není jediným, jehož příběh čtenáři při čtení sledují. Několik kapitol je věnovaných i Aragen a jejím Temnovlkům, které jsou sice pro příběh důležité, ale pro mě byly spíš rozčilující. Zatímco Nerana jsem si oblíbila téměř hned a jeho příhody mě bavily, Aragen mi neskutečně lezla krkem. Nesympatičtější knižní postavu jsem opravdu hodně dlouho nezažila. Je to mrcha až za hrob, což byl dozajista účel, ale to nemění nic na tom, že jsem ji vážně nesnášela. Naštěstí jí ale Míša zase tolik kapitol nevěnovala, takže pokaždé těsně předtím, než jsem si začala z Aragen rvát vlasy, přišel na řadu Neran a zlepšil mi náladu.
Vlčí krev je milá fantasy oddychovka, kterou si užije každý, kdo si občas rád přečte knihy pro mladší. Pohádku ale rozhodně nečekejte, protože v Synovi pekel se toho Míša opravdu nebála a vraždila hlava nehlava. A nebála se ani popisů o proudech krve a vyrvaném masu. Masakr to ovšem také není, nebojte, protože jak už jsem několikrát zmínila, kniha je určení spíš pro děti, což je dost znát na autorčině jednoduchém stylu psaní, který je pro všechny její příběhy typický.
Samozřejmě její knihy nemůžu brát jako ostatní díla, která normálně čtu, a hledat v nich obrovské zvraty a pointy, protože toho se tady ani náhodou nedočkám, ale protože si jsem u jejích knih vědoma toho, že jsou pro mladší, taky je podle toho tak hodnotím – protože kdybych Syna pekel četla v mladších letech, byla bych absolutně nadšená. Takže za mě jde o moc pěkný příběh, u kterého určitě nelituju, že jsem strávila čas jeho čtením.
Kniha sleduje příběh vlkodlaka (nebo taky syna pekel či weer wolfa) Nerana. Žije ve světě lidí, elfů, trpaslíků a právě vlkodlaků, kteří ovšem byli už skoro všichni vyvražděni lidskými lovci. Neran spolu se svým bratrem Gerratem jsou pravděpodobně posledními přeživšími, pokud nepočítám smečku Temnovlků, kteří jsou vedeni mladou Aragen, která ovládá temné démonské síly, díky kterým jsou její vlci větší, silnější a hlavně neporazitelní. Společně sužují města a vesnice a snaží si podmanit svět.
 |
| zdroj |
Neran je hlavním protagonistou většiny kapitol v knize, ale není jediným, jehož příběh čtenáři při čtení sledují. Několik kapitol je věnovaných i Aragen a jejím Temnovlkům, které jsou sice pro příběh důležité, ale pro mě byly spíš rozčilující. Zatímco Nerana jsem si oblíbila téměř hned a jeho příhody mě bavily, Aragen mi neskutečně lezla krkem. Nesympatičtější knižní postavu jsem opravdu hodně dlouho nezažila. Je to mrcha až za hrob, což byl dozajista účel, ale to nemění nic na tom, že jsem ji vážně nesnášela. Naštěstí jí ale Míša zase tolik kapitol nevěnovala, takže pokaždé těsně předtím, než jsem si začala z Aragen rvát vlasy, přišel na řadu Neran a zlepšil mi náladu.
Vlčí krev je milá fantasy oddychovka, kterou si užije každý, kdo si občas rád přečte knihy pro mladší. Pohádku ale rozhodně nečekejte, protože v Synovi pekel se toho Míša opravdu nebála a vraždila hlava nehlava. A nebála se ani popisů o proudech krve a vyrvaném masu. Masakr to ovšem také není, nebojte, protože jak už jsem několikrát zmínila, kniha je určení spíš pro děti, což je dost znát na autorčině jednoduchém stylu psaní, který je pro všechny její příběhy typický.
Samozřejmě její knihy nemůžu brát jako ostatní díla, která normálně čtu, a hledat v nich obrovské zvraty a pointy, protože toho se tady ani náhodou nedočkám, ale protože si jsem u jejích knih vědoma toho, že jsou pro mladší, taky je podle toho tak hodnotím – protože kdybych Syna pekel četla v mladších letech, byla bych absolutně nadšená. Takže za mě jde o moc pěkný příběh, u kterého určitě nelituju, že jsem strávila čas jeho čtením.
Úryvek:
„Sárský les je hned za tím svahem,“ řekla Liadel. „Začíná tam území elfů.“
„Nebudou daleko,“ odvětil Neran a vyrazil po stopách. Liadel utíkala vedle něho a on si uvědomil, že stejně jako ostatní elfové, ani ona se do sněhu neboří.
Brzy ho předběhla a za chvíli byla na vrchu. Hbitá a mrštná jako kočka. Neran se brodil za ní, co mu síly stačily.
„Rychle!“ křikla na něho. „Už je vidím!“
Neran ji dohonil a stanul já po boku. Liadel se ušklíbla.
„Když zrovna nevyužíváš své schopnosti Weer wolfa, tak nejsi tak zdatný, viď?“
Neran ji probodl hněvivým pohledem. Měl chuť jí zakroutit krkem, ale elfka se rozběhla z kopce. Neran zlostně zafuněl, ale následoval ji.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!
Pěkná recenze! Mně se taky knížka líbila, byla to, jak ty píšeš, milá oddechovka. Nějaké zázraky od Míši Burdové taky rozhodně nečekám :) Většinou všichni hodnotí její knihy velmi negativně.
OdpovědětVymazatDěkuju :) Já vím, na její knihy jsem četla hodně negativních recenzí, ale upřímně nechápu proč. Míša píše pro mladší čtenáře, takže je naprosto pochopitelné, že bude mít jednodušší styl psaní a já to tak taky beru. Jak píšeš, žádné záraky to nejsou, ale milé oddechovky pro mladší rozhodně ano.
VymazatRecenzi jsem spíše prolétla, protože se na knihu taky chystám :-). Jsem ráda, že jsi ji úplně neodsoudila :).
OdpovědětVymazatPokud budeš při čtení pamatovat na to, že je kniha spíš pro děti, určitě ji taky neodsoudíš ;)
VymazatSyna pekel jsem četla asi dva/tři roky zpátky a moc se mi to líbilo. Tehdy jsem celkově milovala Míšu Burdovou. :)
OdpovědětVymazatJá nemůžu říct, že ji miluju, protože její díla podle mě opravdu žádné zázraky nejsou, ale jinak píše dobře, takže nemám důvod, abych její knihy v recenzích shazovala :) Jsem ráda, že se ti série líbila.
Vymazat