Autor: E. Lockhart
Žánr: Young AdultsPočet stran: 264
Rok vydání: 2015
Nakladatelství: Host
Anotace: Přečtěte si to. A jestli se Vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! Báječná rodina Sinclairových. Soukromý ostrov. Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku. Skupina čtyř přátel - lhářů -, jejichž přátelství začne být destruktivní. Revoluce. Nehoda. Tajemství. Lži a další lži. Pravá láska. Pravda.
Okolo Ostrova lhářů
bylo v poslední době takové haló, že bych se opravdu hodně divila, kdyby
se tu našel někdo, kdo o knize ještě neslyšel. Já se většinou nenechávám těmito
nadšenými vlnami strhnout hned od začátku, ale počkám si. (Třeba Johna Greena
jsem začala číst teprve před měsícem.) U Ostrova
lhářů jsem si ale nedokázala pomoct. Všechny recenze byly tak nadšené a
vychvalující a anotace je prostě úžasná! Navíc jsem absolutně netušila, o čem
kniha je, protože byli všichni ve svých recenzích neskutečně tajemní. No,
uznejte, to jsem si přece nemohla nechat ujít!
Knihu jsem si proto koupila a tentokrát jsem ji nenechala několik měsíců v knihovně, jako to s mými knihami většinou dopadá. Pouhých pár dní na to jsem totiž knihu popadla a začala ji číst. A? A přišlo zklamání jako blázen. Vůbec se mi nelíbilo, jakým stylem je to napsané, bylo to na mě až moc zmatené a zároveň jednoduché a taky mě to vůbec nebavilo. Nedokázala jsem pochopit, co na tom příběhu všichni vidí tak úžasného. Jenže pak přišel zlom. Nevím, jestli to bylo v polovině, dřív nebo později, ale zlom každopádně přišel a příběh mě naprosto pohltit.
Kniha vypráví o bohaté rodině Sinclairových, pro které je nejdůležitější jejich veřejná tvář, jméno a samozřejmě navyklý luxus. Chraň bůh, aby je někdo mimo rodinu viděl brečet nebo se hroutit. Oni jsou neporazitelní, silní a úžasní. Zkrátka typická snobská rodina, která jde za svým cílem i přes mrtvoly. Právě z toho důvodu mi byla moc sympatická hlavní čtyřka Lhářů, kteří jsou z nejmladší generace a které opojná moc jejich rodiny ještě nestihla zkazit. Samozřejmě měli své chvíle, kdy na nich bylo poznat, že to jsou rozmazlené bohaté dětičky, ale jinak byli opravdu sympatičtí – nebo alespoň pro mě.
Nejlepší postavou pro mě byl ale Gat, který do rodiny Sinclairových nepatří a žije normálním životem. Byl takovým světlým bodem ve všem špatném, protože si přál změnit svět k lepšímu a nebál se mluvit o zakázaných tématech. Vážně jsem si toho kluka zamilovala.
Ve chvíli, kdy se kniha změnila v tajemnou, a já začala přemýšlet, jak to vlastně všechno je, protože kolem mě pochopitelně vířily jen samá tajemství a lži, začala mě kniha opravdu hodně bavit. Nacházím na ní ale jeden velký problém. Díky ostatním recenzím jsem se těšila na šokující konec, který všechny čtenáře nesmírně překvapil. U mě se to nestalo, protože jsem to vydedukovala už někde ve druhé třetině. Kdybych na to nepřišla, nejspíš by pro mě byla kniha úžasným zážitek, ale protože jsem na tu onu velkou zápletku přišla, nebyl to pro mě takovým boom jako pro ostatní.
(Teď nastává odstavec, který Vám může něco málo prozradit, tak pokud jste knihu ještě nečetli, skončete s recenzí tady). I přesto, že jsem konec znala dřív, než k němu došlo, strašně moc jsem si přála, abych ho neznala. Ne proto, abych byla překvapená, ale proto, že mě konec vážně psychicky zdeptal. Kniha je to opravdu zajímavá a jiná než všechny ostatní, ale já si ji už asi nikdy nepřečtu. Autorka má sice můj obdiv, že mě dokázala rozbrečet, což se málokterému spisovateli povede, ale já mám právě období, kdy potřebuju nějaké optimističtější čtivo, kterým pro mě Ostrov lhářů rozhodně není.
Knihu jsem si proto koupila a tentokrát jsem ji nenechala několik měsíců v knihovně, jako to s mými knihami většinou dopadá. Pouhých pár dní na to jsem totiž knihu popadla a začala ji číst. A? A přišlo zklamání jako blázen. Vůbec se mi nelíbilo, jakým stylem je to napsané, bylo to na mě až moc zmatené a zároveň jednoduché a taky mě to vůbec nebavilo. Nedokázala jsem pochopit, co na tom příběhu všichni vidí tak úžasného. Jenže pak přišel zlom. Nevím, jestli to bylo v polovině, dřív nebo později, ale zlom každopádně přišel a příběh mě naprosto pohltit.
 |
| zdroj |
Kniha vypráví o bohaté rodině Sinclairových, pro které je nejdůležitější jejich veřejná tvář, jméno a samozřejmě navyklý luxus. Chraň bůh, aby je někdo mimo rodinu viděl brečet nebo se hroutit. Oni jsou neporazitelní, silní a úžasní. Zkrátka typická snobská rodina, která jde za svým cílem i přes mrtvoly. Právě z toho důvodu mi byla moc sympatická hlavní čtyřka Lhářů, kteří jsou z nejmladší generace a které opojná moc jejich rodiny ještě nestihla zkazit. Samozřejmě měli své chvíle, kdy na nich bylo poznat, že to jsou rozmazlené bohaté dětičky, ale jinak byli opravdu sympatičtí – nebo alespoň pro mě.
Nejlepší postavou pro mě byl ale Gat, který do rodiny Sinclairových nepatří a žije normálním životem. Byl takovým světlým bodem ve všem špatném, protože si přál změnit svět k lepšímu a nebál se mluvit o zakázaných tématech. Vážně jsem si toho kluka zamilovala.
Ve chvíli, kdy se kniha změnila v tajemnou, a já začala přemýšlet, jak to vlastně všechno je, protože kolem mě pochopitelně vířily jen samá tajemství a lži, začala mě kniha opravdu hodně bavit. Nacházím na ní ale jeden velký problém. Díky ostatním recenzím jsem se těšila na šokující konec, který všechny čtenáře nesmírně překvapil. U mě se to nestalo, protože jsem to vydedukovala už někde ve druhé třetině. Kdybych na to nepřišla, nejspíš by pro mě byla kniha úžasným zážitek, ale protože jsem na tu onu velkou zápletku přišla, nebyl to pro mě takovým boom jako pro ostatní.
(Teď nastává odstavec, který Vám může něco málo prozradit, tak pokud jste knihu ještě nečetli, skončete s recenzí tady). I přesto, že jsem konec znala dřív, než k němu došlo, strašně moc jsem si přála, abych ho neznala. Ne proto, abych byla překvapená, ale proto, že mě konec vážně psychicky zdeptal. Kniha je to opravdu zajímavá a jiná než všechny ostatní, ale já si ji už asi nikdy nepřečtu. Autorka má sice můj obdiv, že mě dokázala rozbrečet, což se málokterému spisovateli povede, ale já mám právě období, kdy potřebuju nějaké optimističtější čtivo, kterým pro mě Ostrov lhářů rozhodně není.
Úryvek:
„Je dobře, že se na svět díváš tak, jak se na něj díváš,“ řekla jsem.
„Je dobře, že se na svět díváš tak, jak se na něj díváš,“ řekla jsem.
Gat mě pustil a položil se zpátky na vodu. „Johnny chce,
abych sklapnul. Nudím tebe i Mirren.“
Pozorovala jsem jeho profil. Nebyl to jen Gat. Byla to i hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. To všechno bylo pod víčky jeho hnědých očí, v hebkosti jeho kůže, v jeho vystouplém dolním rtu. Byla v něm nevyčerpatelná energie.
„Chceš slyšet tajemství?“ zašeptala jsem.
„Jaký?“
Zase jsem se dotkla jeho paže. „Když říkáme, abys sklapnul, nemyslíme to tak.“
„Vážně?“
„Chceme tím vlastně říct, že tě máme děsně rádi. Připomínáš nám, že jsme samolibí hajzlíci. A že ty takovej nejseš.“
Pozorovala jsem jeho profil. Nebyl to jen Gat. Byla to i hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. To všechno bylo pod víčky jeho hnědých očí, v hebkosti jeho kůže, v jeho vystouplém dolním rtu. Byla v něm nevyčerpatelná energie.
„Chceš slyšet tajemství?“ zašeptala jsem.
„Jaký?“
Zase jsem se dotkla jeho paže. „Když říkáme, abys sklapnul, nemyslíme to tak.“
„Vážně?“
„Chceme tím vlastně říct, že tě máme děsně rádi. Připomínáš nám, že jsme samolibí hajzlíci. A že ty takovej nejseš.“
Naprosto souhlasím s tvojí recenzí :D Taky se většinou nenechám strhnout davem, ale tady jsem si nemohla pomoc. Nejvíc se mi asi líbily ty myšlenky, co v knize jsou.
OdpovědětVymazatSkvělá recenze :D
Díky :D Však jsem ti říkala, že s tvým názorem naprosto souhlasím :D
Vymazat