Recenze: Bohové Olympu - Neptunův syn

Název: Bohové Olympu - Neptunův syn

Autor: Rick Riordan

Žánr: Fantasy, Young adult
Díl: Bohové Olympu #2
Počet stran: 480
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: Fragment

Anotace: Ztracený Percy Jackson se vrací zpět! Ztratil však paměť a neví, kdo je, odkud přišel a jaké je jeho poslání. Z hlubokého spánku se probudil u vlčice Lupy, která jej poslala do Tábora Jupiter, římské obdoby Tábora polokrevných. Všichni kolem ho považují za syna boha Neptuna, římského boha moří. Společně se dvěma členy tábora je vyslán na Aljašku. Podaří se jim osvobodit boha smrti Thanata, kterého uvěznili obři? Jaké další nebezpečí čeká Percyho, kterému se během cesty začíná vracet paměť?

Recenze:

Zatímco v prvním díle chyběl Percy, tentokrát zase pro změnu chyběla Annabeth a všichni členové Tábora Polokrevných. Rick se totiž rozhodl podívat na druhou stranu příběhu. V Proroctví své čtenáře seznámil s Jasonem, římským hrdinou, kterého bohyně Héra s vymazanými vzpomínkami poslala k Řekům, a teď jim ukázal Percyho Jacksona, řeckého hrdinu, který byl s amnézií poslán zase k Římanům. Ale Percy není úplně bez vzpomínek. Vzpomíná se na jedinou tvář a jediné jméno – Annabeth.

zdroj

Protože se mi v prvním díle po Percym nesmírně stýskalo, tak moje srdíčko nadšeně zaplesalo, když jsem zjistila, že Neptunův syn je o něm. Ale bohužel mi chyběli všichni řečtí polobohové, na které jsem si zkrátka za těch pět knih ze série Percy Jackson zvykla. Ano, sice jsem dostala jako cenu útěchy několik sympatických Římanů, protože Reyna, Hazel a Frank jsou opravdu sympaťáci (Oktaviána bych nejradši nakopla mezi oči), ale nebylo to pro mě dost. Z Tábora polokrevných jsem zkrátka postrádala až příliš moc lidí. Jak už to tak ale u mě chodí, nakonec jsem si zvykla a nesmírně si užila i tuhle knihu.

Stejně jako u Proroctví pro mě byl začátek trošku pomalejší, ale jakmile se Percy vydal na výpravu za záchranou Boha smrti, začala jsem se pořádně bavit. Rick těmi výpravami sice neustále recykluje sám sebe, protože je to pořád to samé: na každém kroku nestvůra, je to záležitost života a smrti, máme na záchranu jen pár dní, jinak je všechno ztraceno atd., ale mně to u Rickových knih vůbec nevadí. On zkrátka píše tak čtivě, že nějaké opakování vůbec neřeším a užívala bych si jeho knihy, i kdyby jich měl třicet.

zdroj

Taky musím vyzdvihnout Rickovu fantazii a vědomosti o všech řeckých a římských mýtech. Když je řeč o Achillovi nebo o Trojské válce, tak samozřejmě vím, o co jde, ale poslední dobou v Bozích Olympu narážím na spoustu a spoustu mýtů a legend, které jsem v životě neslyšela, takže si doplňuju obzory. Rick musí mít opravdu úžasný přehled. A taky zbožňuju jeho proroctví, což jsem chtěla zmínit už ve spoustě recenzí předtím, ale pokaždé jsem na to zapomněla. Ta proroctví se vždycky tak skvěle rýmují a jsou tak tajemná, že dokud se proroctví nenaplní, nenacházím v nich žádný smysl. Za to ho opravdu obdivuju, protože to je jejich účelem, abych jejich výklad nepochopila dřív, než bude autor chtít. U mě se mu to rozhodně daří.

Konec byl takový, že bych autora samým napjetím nejspíš uškrtila, kdybych měla jako jeho američtí čtenáři čekat rok na další knihu, ale naštěstí na mě třetí díl čeká v knihovně a budu se do něj moct co nejdříve pustit. Já už prostě potřebuju opětovné shledání Percyho s Annabeth a opravdu se naštvu, jestli k němu stále nedojde, protože zatímco bitvy a všechny akce Rickovi krásně odsýpají pod rukama, se vztahy se neskutečně loudá, což Percy s Annabeth můžou potvrdit :D

Úryvek:

Percy se zamračil. „Já – já tě znám.“

Nico povytáhl obočí. „Vážně?“ Podíval se na Hazel, jestli mu to vysvětlí.

Hazel zaváhala. Něco na bratrově reakci bylo divné. Snažil se dělat jakoby nic, ale když zahlédl Percyho, zpanikařil, to Hazel neušlo. Nico už Percyho znal. Nepochybovala o tom. Proč se teda tváří, že ne? 

Přinutila se promluvit. „Ehm… Percy ztratil paměť.“ Vypověděla bratrovi, co se stalo od té doby, co Percy dorazil k bráně.

„Takže, Nico…,“ pokračovala opatrně, „myslela jsem si… víš, pořád jsi na cestách. Možná už jsi potkal takové polobohy jako Percy, nebo…“ 

Nico se zatvářil temně jako Tartar. Hazel tomu nerozumněla, ale pochopila, že to má znamenat: Nech toho.

„Ta věc s Gaiinou armádou,“ kabonil se Nico. „Varoval jsi Reynu?“ 
Percy přikývl. „A kdo je vůbec Gaia?“ 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment. Moc si toho vážím!