Recenze: Magie ničivá

Název: Magie ničivá

Autor: Ilona Andrews

Žánr: Urban fantasy

Díl: Kate Daniels #7

Počet stran: 320

Rok vydání: 2015

Nakladatelství: Fantom Print

Anotace: Nezáleží na tom, jak moc se paranormální politika v Atlantě změní, jedním si vždy můžete být jistí… Pokud se vyskytnou potíže, Kate Danielsovou najdete přímo v srdci jejich dění. Bývalá žoldačka má nyní jako družka Pána šelem víc povinností, než se zdá možné zvládnout. Nejenom, že stále bojuje, aby udržela svou vyšetřovací agenturu nad vodou, ale teď navíc musí řešit i záležitosti Smečky. To také znamená připravit ji na útok Rolanda, krutého prastarého mága s téměř božskou mocí. Jelikož vyšla najevo Kateina spojitost s ním, nikdo není v bezpečí, zvláště její nejbližší. Jak Rolandův dlouhý stín sahá čím dál blíž, Kate je povolána, aby se zúčastnila Konkláve, shromáždění vůdců dvou nadpřirozených mocenských frakcí v Atlantě. Když se tam objeví tělo Pána mrtvých, který byl podle všeho zavražděn kožoměncem, Kate dostane pouhých čtyřiadvacet hodin na to, aby pachatele dopadla. Pokud tentokrát selže, rozpoutá to válku, jež by mohla zničit vše, co je jí drahé…

Recenze:

Uběhlo několik měsíců od chvíle, co se Kate s Curranem vydali do Evropy a přivezli si odtamtud Christophera schopného vyrábět panaceu. Od té doby ji Smečka produkuje ve velkém a kožoměnci si mohou alespoň trochu oddychnout – díky panacee je teď pravděpodobnost, že se jejich děti promění v lupy, mnohem menší než kdy dřív. V Pevnosti se teď proto o něco volněji dýchá a Kate doufá v trochu volna. Jenže to by kožoměnci nesměli být tak neskutečně otravní a připravovat za ni její vlastní svatbu s Curranem. Její plány na malý obřad s pár přáteli totiž vezmou hezky rychle za své, když se Smečka rozhodne, že si to přeci nemůže nechat ujít a nepřipravit svým vůdcům pořádnou hostinu…

Svatba je ovšem zatím pouze vyhlídkou budoucnosti, teď se Kate musí vypořádat s něčím úplně jiným. Curran spolu s Rafaelem a Mahonem totiž odjeli na lov a Kate se tak na pár dní stala jediným vůdčím představitelem atlantské Smečky. A to zrovna v době, kdy se koná Konkláve – pravidelné setkání mezi kožoměnci a Pány mrtvých, které má oběma mocným frakcím zabránit ve vstupu do války. Od poslední schůzky se žádné problémy nevyskyty a tak Kate očekává jen pořádný kopec nudy. Jenže…

zdroj

Přímo na Konkláve se z ničeho nic objeví Hugh d´Ambray, generál Kateina otce Rolanda, a přinese s sebou mrtvolu jednoho Pána mrtvých, který byl už na první pohled zavražděn drápy a zuby kožoměnce. Kate dostává pouhých čtyřiadvacet hodin na to, aby viníka našla a potrestala, jinak se Hugh vypraví spolu s celou upíří hordou do boje. A protože válka s kožoměnci je přesně to, co chce, Kateino vyšetřování nebude vůbec snadné – může se těšit na házení klacků pod nohy a vstupování do jedné pasti za druhou.

Když jsem se na začátku knihy dozvěděla, že Curran odjíždí na několik dní pryč, byla jsem zklamaná. Za těch několik dílů si mě totiž získal a já si zvykla na představu Kate a Currana řešící problémy bok po boku. Patří k sobě a já si je už neumím představit každého zvlášť. Samozřejmě mi bylo jasné, že než dospěju ke konci, Pán šelem bude zpátky jako na koni, a moc dobře jsem věděla, že je Kate vynikající postava, která příběh bez problému utáhne sama, ale i tak se mi do čtení bez jejího druha moc nechtělo. Ale i když mi v té první polovině knihy opravdu chyběl, stejně to nakonec dopadlo tak, jak jsem čekala – zakousla jsem se do děje tak moc, že jsem jeho nepřítomnost ani moc nepozorovala.

Kate a její vražedná lhůta na vyřešení vraždy totiž slibuje pořádně rychlou a nacpanou jízdu, při které si na chudáka Currana skoro ani nevzpomenete. Strach a nenávist k Hughovi je to jediné, na co budete při čtení myslet. Spolu s Kate jsem skřípala zuby a frustrovaně vrčela pokaždé, když se ten parchant objevil na scéně, a neustále vyhlížela moment, kdy mu konečně někdo zatne tipec. Prostoru se navíc dočkaly i postavy, které doteď byly pouze zmiňovány - například alfové klanu krysodlaků Robert s Thomasem, kteří se ukázali jako vskutku parádní hoši.

Tím nejlepším z Magie ničivé je ale rozhodně až druhá polovina. Vrátí se Curran, ale hlavně se zcela poprvé objeví ten, na koho čtenáři čekali od úplného začátku série – Katein nesmrtelný a hlavně nebezpečný otec Roland. Srdce mi při čtení bušilo o sto šest, jak jsem byla nadšená a vyděšená zároveň z toho, že jsem se s ním konečně setkala. Rozhodně mě nezklamal a věřím, že v budoucích dílech své dceři způsobí pořádné vrásky na čele. A já se na to už vážně moc těším! Magie ničivá je opravdu vynikající díl, který mě donutil přiznat, že se jedná o můj zatím nejoblíbenější díl vůbec. Pokračování bude bezpochyby zajímavé!

Úryvek:

Byli jsme v pasti. Výborně. Přesunula jsem se k oknu a dlaní se opřela do clony. Magie se do mě zakousla drobounkými zoubky. Nešlo o krevní clonu. Tahle byla založená na zaklínadle a někdo do ní vložil zatraceně hodně moci. Kruci. 

Ascanio se vrátil. 

„Dá se zlomit?“ zeptal se mě Robert. 

„Jistě. Dejte mi hodinu, abych zjistila, jak ji někdo vytvořil.“ 

Derek zaklel. 

Klekla jsem si u okna na kolena, přejela rukou clonu a snažila se nahmatat její okraje. Magie mě zaškrábala na kůži světle zeleným bleskem. Jau. Kdyby Hugh obklopil clonou celý dům, byli bychom v háji. 

Jezdci na ulici sesedli. 

Našla jsem okraj clony, a další. „Clona nepokrývá celou budovu, jen otvory… dveře a okna.“ 

Derek vycenil zuby. „Podlaha nebo strop?“ 

„Strop,“ ozval se Robert. 

Zabere jim nejméně pár minut, než se dostanou skrze strop na střechu. Pár minut a mezi námi a Hughem nebude nic, jen rozkopnuté dveře. Odběhla jsem ke dveřím. 

„Kam jdeš?“ zavolal na mě Ascanio. 

„Získat nám nějaký čas. Zůstaňte v ložnici mimo dohled.“